Zřejmě se na nás zapomnělo. Ještě že nás chodily krmit místní děvčátka. Přitáhly i kytaru o moc jsme se bavili (ve zkratce z mé knihy Ruksak, legrace, erotika a smrt).
Až za týden se s technikou na odtah objevili z tankového praporu. Byl to můj týden bez budíčků, rozcviček a povelů, ve společnosti hezkých holek. Už v civilu před vojnou jsem nikdy s žádnou holkou nechodil, i když se na mě lepily asi z důvodu, že se mnou byla legrace. Nechtěl jsem se ale vázat před vojnou.
Také ten týden jsem odolával a vydával se za Bohumila Hasla. V kasárnách také přistávaly dopisy na toto jméno po našem návratu. „Ty vole, proč ti holky píšou na takový méno?“ nechápali, když se odhalilo, že dopisy patřily mně. Z pěti jsem si začal dopisovat a vylepšoval si vojenský čas.
Děvčátkám to ale přestalo stačit a začala se jednotlivě objevovat u brány kasárenské.
Místo sebe jsem tam posílal pokaždé jiného spolubojovníka, namluvit jim, že jsem ve stráži, na nějakém kurzu a podobně. Časem už Bohumil Hasl dopisy nedostával. Aspoň jsem z určitostí věděl, že jako ženáč s děckem se do civilu nevrátím.
Viděl jsem, jak jsou na tom kluci, co mají doma manželky a někteří i děti. Jak jsou vystresovaní ti s vážnou známostí doma, jestli jim jsou věrné
Jednoho dne mě ale, tři měsíce před civilem, potkala jistá příhoda...
O tom později