Jak jsme se bavili a blbli my auto-blázni...

...abychom byli v normálním provozu jako beránci. Při závodech do vrchu jsme měli jako doprovod nebo mechaniky většinou manželky, přítelkyně anebo milenky.

Ve stanech se proto v pátek v noci po společném posezení u táboráku ozývaly patřičné zvuky. To bylo tehdy. Dnes by je vystřídalo bolestivé hekání revmatické.

Jeden pátek jsem na místo dojel až pozdě v noci. Projít si neznámou trať jsem proto nešel. V sobotu první tréninkovou jízdu jsem tedy jel po neznámém.

Po ostrém vjetí do jedné nepřehledné pravé uzavřené zatáčky, jsem si uvědomil, že nemám šanci ji projet se zdravou kůží. Přemety jsem dělat nechtěl. Je nutné něco vymyslet a to bleskově. Vedle zatáčky stáli hasiči jeden vedle druhého mezi pařezy vykácených stromů v pohotovosti zároveň s hasičským autem a zdravotníci se sanitkou. Tam mezi ně musím, ale také je na to musím upozornit, abych je varoval. Doufám, že mě pochopí a odhadnou můj úmysl pro svou záchranu.

Houkal jsem, blikal jsem. Ještě že někteří, ale jen někteří, mě opravdu pochopili. Trochu se otevřeli a do té vzniklé skuliny jsem vlétl. Pouze jeden pomalejší hasič si ustlal na mé kapotě. Rozvířený prach zamezil výhledu. Vůz jsem konečně zastavil. Ten vytřeštěný, ale nezraněný hasič opustil kapotu.

Jelikož jsem při výletu do lesa nezaslechl ani jeden náraz, věřil jsem, že čirou náhodou jsem nevyvrátil žádný pařez. Hasiči mi pomohli se mezi pařezy otočit a vrátit se na silnici kde jsem pokračoval k cíli.

Ti co mezitím, co já byl na houbách, projeli trať, mě v cíli už ani neočekávali. Nechápavě si proto po mém příjezdu lehali vedle mého autíčka a zírali na můj nepoškozený podvozek.

Onen praporečník, jak jsem psal posledně, nemohl tušit, že mu barevné praporky někdo v noci přepíchal, místo aby se ve stanu věnoval jinému píchání, praporečník proto skončil v poli. Věřil zelenému praporku, že zatáčkou může projet naplno. Nemohl vědět, že osobně tam předtím měl vražený do země těsně před zatáčkou praporek červený. Také jemu pomohli hasiči se dostat nazpět na silnici.

Naše třída A1 do obsahu 1.6 se skládala z Fiatů, jednou Simcou třináctistovkou (85 PS), Žigulíků, jednou Ladou. Nejsilnější bylo se svými sto patnácti koníky VW SCIROCCO. Jeho jezdec, ač ne zrovna vynikající, si na rovinkách ale dokázal dělat náskok. Mé umístění bylo přesto vždy na špici, s méně koníky jsem musel v zatáčkách proto jezdit na ostří nože s některým zadním kolem v „LUFTĚ.“    

Jinou zábavu měli trabanty, jejich třída sousedila s naší. Hoši ty motůrky dokázali vyladit až na 60 koní. Po absolvování tratě a návratu do depa, většina jezdců vztekle vyšroubovávali svíčky a při pohledu na ně je vrhali nevraživě do křovisek. Zapalovací svíčky nebyly rostlé na takový nápor. Jejich třída A2 byla do obsahu 700 ccm.

My s kupátkama jsme se tomu mohli jen smát, žádný mechanický zákrok jsme neměli zapotřebí. Naše cestovní vozy bez velkých úprav mohli jezdit v pohodě hodiny. A2 závodní vozy už byly choulostivější. Další třídy nebudu popisovat, neznalí by z toho měli hlavy v „PEJRU,“ a znalí mají přehled.

Při ostrých jízdách v neděli jsem měl další štěstí, skončil jsem v naší třídě druhý s časem, který šlapal na paty absolutnímu vítězi. Asi mi tím autíčko poděkovalo, že jsem mu neublížil.

            Piráti silnic, dejte se na to, na silnicích bude bezpečněji!