Několik sekund před koncem druhé světové války

Je rok 1945, měsíc duben spěje ke svému konci. Slunce odhazuje peřinu noci a počíná se svou obchůzkou.  

Vypadá to, jako kdyby přenocovalo ve stodole zemědělské usedlosti v Jalovém Dvoře. Statek má číslo popisné 55 a nalézá se mezi městem Loket nad Ohří a světoznámým lázeňským městem Karlovy Vary.

V listnatém lese, který obklopuje celý statek a patří k němu, již dávno zahájilo ptactvo svůj koncert. Velký pozemek je ohraničen dřevěným plotem, za kterým se les listnatý počíná míchat s jehličnatým. Les ukrývá políčka a pastviny, které taktéž jako les patří ke statku. V popředí dvora je rozlehlá zahrada s ovocnými stromy a podzemním sklepem, slouží jako chladnička. Nyní ale je nouzově přebudován na protiletecký kryt.

Na konci zahrady  před plotem je mezi křovisky schovaný altánek s názvem Palečkův domeček. Za obydlím jsou stodoly, chlév, stáj a kurníky. V útrobách se nalézá mlátička, třináct krav, dva koně, plno hus, kachen, čtyři prasata a jeden kohout s celým svým harémem.

Do melodického ptačího zpěvu se pojednou vklíní nemelodický dětský křik. To nejmladší, ještě ne šestiletý, obyvatel statku Horst se vydává za hlavní bránu, k domovu jednoho svého kamaráda. Jde ho poprosit, jestli by s ním nešel pást krávy. Kamarád bydlí až u hlavní silnice, která vede z Lokte do Karlových Varů. Horst si zkracuje cestu přes velkou louku. Tentokrát ale zůstává před ní překvapeně stát. Je plná opuštěné německé vojenské techniky. Auta, děla, motocykly a jedna pojízdná vojenská kuchyň. Také se tu válejí různé zbraně, nábojnice, granáty a na jedné z hlavní děl se houpe helma, jak si s ní slabý větřík pohrává. Vypadá to tu, jako kdyby si někdo jen na chvíli odskočil a použil hlaveň jako věšák. Neodskočil! Německý voják opustil svou válečnou techniku a prchá před Ivanem od Moskvy. V těchto místech tady jim límeček praskl zcela. Jen rychle odsud domů, dokud je čas.

Chlapec si začíná potichu zpívat smutnou dětskou písničku. Chce tím zahnat nejistotu. Jeho oči dokořán bloudí dále po těch nestvůrách, které ještě nedávno rozsévaly smrt. Takový šestiletý človíček už začíná chápat, ale některé věci a události vidí přece jen jinýma očima, než jsou ve skutečnosti. Takže tyhle události budou viděny tímhle věkem, a ne tak, jak o nich budou jednou psát dějiny!

Začíná se pomalu procházet mezi tím železem, které ještě nedávno zabíjelo. Zpívat si ale nepřestává. Chlapcovy ruce při té procházce hladí bezmyšlenkovitě blatníky nákladních aut, hlavně děl a občas vleze do některé z kabin, u kterých zůstaly otevřené dveře, jež prchající už neměl chuť zavřít. Měl všeho po krk. Tady se chlapci nabízí velký prostor ke hraní, zapomíná na své povinnosti. Nasazuje si onu helmu, kterou srazil klackem z hlavně. Spod helmy mu kouká jen špička nosu, přesto ale zpozoruje před sebou na zemi jakousi tajemnou bedýnku. Je pootevřená, kleká si k ní, helma se mu sveze jako hledí až na bradu. Sundá ji z hlavy, teď přece našel něco zajímavějšího! V rozrušení si přestal zpívat a onu tajemnou věc otvírá zcela. Při tom se tato nahne a začínají se z ní kutálet granáty, o jejichž totožnosti ten špunt ještě nic neví. Začíná je kutálet po louce, ťuknutím o sebe narážejí. Ani ve snu by ho nenapadlo, jak je jeho hra nebezpečná.

Z dálky se k němu pojednou donese bučení kravky, které mu možná zachránilo život. Vzpomněl si pojednou totiž, co měl v úmyslu dělat a kam chtěl jít. Záhadné hračky nechá svému osudu a peláší směrem k bydlišti svého kamaráda. Pryč od těchto nestvůr, kterých jsou v této části západních Čech plné louky.

Úryvek z mé knihy Transfuze dokazuje mou věkovou přezrálost, ale nemuselo k tomu dojít – stačilo málo