Čtvrtek 30. března 2023, svátek má Arnošt
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Čtvrtek 30. března 2023 Arnošt

Nedobrovolná cesta Egona pokračuje

27. 01. 2023 19:33:36
Na nákladním nádraží bylo živo, dlouhé vlaky stály připraveny. V nákladních vagónech ležela vrstva slámy na podlaze. Než jsme nastoupili, byl dán povel POZOR a oznámeno, abychom na očích neustále měli svou plnou polní, při ztrátě

hrozí přísné tresty. Málokdo z nás na to stačil pomyslet, organizace byla tak výtečná, že šlo vše ráz na ráz, a už pískaly lokomotivy k odjezdu směr Rusko.

Nikdo z nás mladých a nezkušených si neuměl představit, co nás skutečně očekává. Při našem krátkém výcviku jsme jen slyšeli, že válku musíme vyhrát, a budeme-li mít jeden nebo druhý smůlu, ještě stále to bude velká čest zemřít pro Führera a Vaterland. Mnozí byli tak nadšeni, že už teď se viděli s vyznamenáním na hrudi. Já sám jsem nadšen nebyl, mohl jsem si už udělat představu z líčení bratrů a švagra, jak to tam probíhá. Přesto pak byla skutečnost úplně jiná.

Nešlo jet přímo k cíli, neboť Angličané neustále bombardovali železniční tratě. Jezdili jsme oklikou jednou na sever, pak opět na jih. Nevěděli jsme tudíž ani, na které frontě budeme nasazeni. Zcela jiný obraz se nám naskytl, když jsme měli německou hranici za sebou a objevili se v Polsku. Zřejmě tam byli jen malí sedláci, kteří neměli žádný spěch. Seděli před svými malými domky, kde pod jednou střechou byla stáj, chlév i stodola. Před domkem měli zaražené dva kůly, přes to prkno, které bylo všude obsazené. Pán seděl, kouřil dýmku a pozoroval dvě slepice, husy a většinou i dvě prasata, jak hledají něco do žaludku. Kousek dál se pásla kráva a tele, někdy i dvě krávy. Zřídka se u domku objevil i koník. Byla to podívaná z našeho vlaku. Jen mi nešlo do hlavy, že tito lidé mohou být tak nečinní. Asi jim stačilo, že měli co do úst. Políčka měli pouze deset až patnáct metrů široká. Pruh žita, ječmene, brambor nebo řepy. Víc toho ani mít nemohli, nebylo by to kam uskladnit. Dnes vím, že ti lidé žijí chudě a primitivněji něž jiní, ale ze života mají více, neboť spěch, anebo jak se dnes říká – stres, je pro ně cizím slovem.

Náš vlak jel nezadržitelně dál. Pro mě bylo zážitkem pozorovat tu cizí zemi. U otevřeného nákladního vagónu jsem seděl na slámě a přijímal do sebe vše nové, což mi dalo zapomenout na válku. Mezitím jsme dospěli na ruskou půdu. Jednou denně vlak zastavil na nádraží a z polní kuchyně jsme dostali ajntopf, na který se naše mladé žaludky už pokaždé těšily. Polní lahve jsme si mohli naplnit vodou, dostali jsme k tomu čtvrtku chleba, kousek sýru a margarín. Ti poslední ještě seděli na latríně, čehož jsme všichni využili, ve vagóně bylo pouze vědro a bylo nepohodlné při těch otřesech za jízdy a před očima ostatních tento úkon provádět.

A už zase pískala lokomotiva k odjezdu, neboť v tom nedozírném Rusku je zapotřebí kanonfutru, my mladí o tom tenkrát neměli potuchy. Když přesto někomu začalo být těžko u srdce, bylo mezi námi několik veselých kop, jejichž počínáním jsi opět našel dobrou náladu.

Při rozednění jsem už zase seděl na slámě u otevřeného vagónu a nemohl se vynadívat při jízdě Ukrajinou. Zůstane pro mě nezapomenutelnou. Nikde jsem ještě neviděl tak černou úrodnou půdu, kterou bych býval nejraději prohnětl v rukou. Ujíždějící vlak to neumožnil.

Tamější sedláci měli většinou zapřažené tři malé koníky do pluhu a zaorávali strniště z minulého roku. Strniska byla od kukuřice a slunečnic velice silná. Myšlenky se mi vrátily domů, jak bylo nádherné na jaře obdělávat půdu. Rychlé probuzení následovalo při pohledu do dáli. Jak je tato krásná zem veliká, už dny jí projíždíme a nemá konce. Je plochá a nedozírná.

Stísněnost se do mě vkradla, byl to až strach, připadal jsem si pojednou ztracený. V mé domovině je vidět z jedné vesnice do druhé, tady byly od sebe den jízdy. Doprava byla omezena pouze na koňská spřežení. Úrodná půda nebyla zcela využita. Občas se objevily z hlíny postavené domky bez oken, u kterých byly neustále otevřené nízké dveře. Mělo to svůj důvod, uvnitř měli totiž nejen přístřeší lidé, nýbrž i slepice, husy a kozy.

Náš vlak spěchal, nebylo nám umožněno vrhnout pohled do vnitřku některého domku, fronta na nás čekala. Ještě žádný z nás nevěděl, kde to bude. Ještě stále jsme byli na Ukrajině, i když už hodně na jihu. Obyvatelé se tady ale převážně museli živit kukuřicí a slunečnicemi. Viděl jsem pouze malá políčka, která měla rok předtím brambory. Zato kukuřice byla všude. I sláma byla pro ty lidi životně důležitá, dělali z ní střechy svých domků. Také tu stály velké stohy slámy, v kterých nechali dutiny a mohli je používat jako stáj. Zvířata byla v teple i přes zimu.

Tihle primitivní lidé možná neuměli číst a psát, ale ve stavění stohů byli mistři. Nešlo mi na mysl, jak je možné, že se zvířata přes zimu slámou neprožrala. Vchod zadělali snopy kvůli mrazu, a hlavně kvůli divoké zvěři. Že široko daleko nebyl les, sušily kravince a stébla z kukuřice, aby měli stavební materiál. Tady žili lidé, kteří ze světa viděli pramálo. Zřejmě sem jednou ročně jezdil státní úředník, aby vybral daně. Přesto neměly jejich obličeje smutné a starostlivé výrazy. Spíše naopak, dlouho do noci seděli pohromadě a my slyšeli jejich melodické písně. Usoudil jsem, že byli šťastní. Smířili se se samotou a těmi dálkami, které nám nahání strach.

Autor: Horst Anton Haslbauer | pátek 27.1.2023 19:33 | karma článku: 22.73 | přečteno: 528x

Další články blogera

Horst Anton Haslbauer

Nedobrovolná cesta nyní vede z kopce

Ernsta jsem se zeptal, jestli si umí představit, jak daleko to tam dolů může být. "Jistě," odvětil, "ten chlap měl pravdu, musíme tu samou štreku dolů, co jsme předtím šli nahoru." Teď to šlo aspoň dolů a při pohledu na vesnici

25.3.2023 v 7:43 | Karma článku: 16.40 | Přečteno: 244 | Diskuse

Horst Anton Haslbauer

Nedobrovolná cesta nás konečně dovedla na vrchol

A zase jsme pochodovali, jeden by nevěřil, jaký účinek může mít čtvrt litru čaje a vyhlídka,že tam nahoře bude vesnice. Jaké síly se tím zmobilizovaly v unaveném houfu! Nikdo si už nestěžoval na puchýře, ti, kteří už několikrát

18.3.2023 v 7:36 | Karma článku: 17.91 | Přečteno: 294 | Diskuse

Horst Anton Haslbauer

Nedobrovolná cesta - mleli jsme z posledního

Přišel povel k zastavení, i když nikdo hlad neměl, pouze žízeň. Přesto jsme museli kousat do chleba s margarínem a nesměli si při tom sednout. Při pokračování v pochodu jsme poznali, že rozkaz byl správný. Ti, co si přes zákaz

11.3.2023 v 7:56 | Karma článku: 18.37 | Přečteno: 389 | Diskuse

Horst Anton Haslbauer

Nedobrolná cesta pokračuje po vlastních

Pochodování nám po dlouhé cestě v dobytčáku dělalo dobře, narovnat svá ztuhlá těla. Šli jsme svižně, jako kdybychom válku chtěli bleskově vyhrát. Ale ten oheň byl brzy uhašen. Po sedmi kilometrech jsme se už táhli jak staří

4.3.2023 v 7:56 | Karma článku: 16.57 | Přečteno: 288 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jiří Herblich

Nezadatelné právo na vodu

Nedbej komplikací a jednej znělo z hůry, takto zní zákon lidství. Voda je základ života.............

30.3.2023 v 10:15 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 15 | Diskuse

Irena Houdková

Stres je tak krásná a častá věc, ale zdraví si za něj nekoupíš...

Stres je fajn! Díky němu jsme jako lidstvo dokázali přežít. Stres naše předky zachraňoval při útěku nebo bitvě s šavlozubým tygrem, mamutem nebo jinou tlupou. Mozek si to dobře pamatuje a chová se stejně jako v době kamenné i dnes

30.3.2023 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 84 | Diskuse

Richard Opočenský

AI, AI, kapitáne - o morálce a etice v digitálním věku !

Je vhodné omezovat umělou inteligenci na úrovni morálky a etiky? Pokud se jedná pouze o text. ...tak ať mi umělá inteligence odpoví sama.

30.3.2023 v 2:36 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 77 | Diskuse

Richard Opočenský

Mimozemská Inkubace

.."Zvrhlá mimozemská mláďata" vypráví o tom, jak se lidstvo setká s neznámou rasou mimozemšťanů, kteří způsobí smrt několika humanitárních pracovníků v Iráku..

30.3.2023 v 1:33 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 87 | Diskuse

Jan Andrle

Výročí

Datumy jsou možná jen čísla. Ale my lidé to vnímáme z hlediska své konečnosti jinak. Vzpomínáme, slavíme dny, které mají stejné datumy jako ty, kdy se stalo něco důležitého. Pro nás nebo pro stát či lidstvo.

29.3.2023 v 21:47 | Karma článku: 8.40 | Přečteno: 146 | Diskuse
Počet článků 563 Celková karma 19.33 Průměrná čtenost 798

Nejstarší z pěti sourozenců. Máma byla jak ředitelkou, tak klaunem tohoto cirkusu. Knihy o tom jsou v knihkupectvích a jako E-knihy (www.palmknihy.cz/transfuze-antona-horsta.html + www.palmknihy.cz/ruksak.html). V obou knihách se střídá VESELÉ se SMUTNÝM. LEGRACE nebývá NONSTOP!  

Nervozita roste. Padající Deutsche Bank stáhla dolů korunu i pražskou burzu

Od záchrany problémové švýcarské banky Credit Suisse ještě neuplynul ani týden a investoři opouštějí další potenciální...

Herečka Jenovéfa Boková porodila, z Witowské je nevlastní babička

Jenovéfa Boková a její partner Adam Kolář v pátek odpoledne potvrdili, že herečka a hudebnice už porodila a šťastní...

Horníci leželi na pokojích na břichu. Skrývali erekci. A zrodila se viagra

Modrá pilulka slaví pětadvacet let. Spustila svého druhu kulturní i farmaceutickou revoluci, preformátovala vnímání...

Tom Cruise se dcerou Suri pyšnil. Už ho neviděla deset let, míří na vysokou

Tom Cruise se od roku 2006 do roku 2013 rád ukazoval na veřejnosti s dcerou Suri v náručí. Před deseti lety však ze...

Rozjívené fracky tu nechceme. Kde končí svoboda dětí ve veřejných prostorách?

Vlnu vášní vyvolalo vyjádření pražského bistra, které na sociálních sítích publikovalo pravidla, jak se mají chovat...