Horst Anton Haslbauer

Psí život - jeden (vzpomínka na kamaráda)

9. 01. 2017 17:33:46
Kdo neměl pejska, NEPOCHOPÍ. Jsem rád, že aspoň jednou v životě jsem mohl prožít jeden psí život od začátku do konce. Starší článek, kdy jsem ještě neuměl přidávat fotografie. Teď několik z nich.

Děkuji Ti, pejsku, náš milovaný! Ti, co to také aspoň jednou prožili, nemohou být špatní lidé. Doporučil bych všem politikům.

Naše rodina si Tě osvojila jako štěně ve městě Sušice od tamější rodiny. Jejich pudlí fenka jim porodila dvě slečny a dva frajery. Ivka 2 si vybrala tebe a už tě nechtěla dát z rukou. Jsi tedy původem SUŠIČÁK.

Já měl krátce před důchodem. To byl předpoklad, aby ti aspoň jeden člen rodiny byl neustále k dispozici. Tím pádem jsem si tě zvolil za svého ŠÉFA.

Odvezli jsme si tě na chalupu mezi Plzní a Domažlicemi. Cestou jsme ti dělali přestávky na protáhnutí se a dát si lok vody. Byl jsi jako malý medvídek a teprve ses seznamoval se světem. Na chalupě jsi označkoval a přebral svůj první rajon v životě. K dispozici ti byla zahrada jako nový revír. Dětský bazén s vodou ti umožňoval bahnit se a chladit si tlapky. Byl horký dubnový den. K večeru jsme vyrazili na Norimberk. Tvým dalším rajonem se stala malá předzahrádka u našeho bydliště, velká louka za plotem a 300 metrů vzdálený les.

Každých 6 neděl jsem se stal tvým dvorním holičem. U pudlů zapotřebí, zase naopak nelínají. Ty nadělané pudlí kadeřnické výtvory se mi nelíbily. Tvořil jsem na tobě bojovější modely. Také jsem na tobě začal kutit pudla bojového charakterem. Rychlý a nebojácný, vždyť sám mám ve znamení lva.

Co týden jsme kmitali autem na českou chalupu z německého bydliště. Tvým dalším revírem a pojízdnou psí boudou se stalo naše auto. Stal ses milovníkem jízd v automobilu. V něm ses během jízdy přemisťoval, aby ti venku nic neuniklo. Nakonec jsi usínal v klíně spolujezdce. Byli jsme šťastni tvou přítomností, Ty zřejmě také naší. Po mamince a sourozencích se ti asi už nestýskalo. Najednou jsi byl v nové smečce.

Zažil jsi první větrný vír a jako nezkušený jsi dokola honil létající listí. Příště už ses nachytat nenechal. Také jsi záhy poznal, že veverka je přece jen rychlejší než ty. Aspoň jsi na ni štěkal do koruny stromu. Začal jsi přehlížet zobající ptáčky na zemi a holuby. Zkušenost s nimi tě naučila, že létat za nimi není v tvých silách. Uhnal jsi ale na louce mladého vlčáka běháním do kruhu. Tys dělal kruhy malé a jeho vysílily oblouky velké. Pak jste proti sobě leželi čumák na čumák, funěli jste jako lokomotivy a časem se stali dobrými kamarády. Ty vaše hrátky na louce byly pastvou pro oči.

Tvá inteligence začala být nepřehlédnutelná.

Když jsi dospěl, začala se ti zapalovat lýtka. Dělal jsi nájezdy na vesnické fenky, i většího vzrůstu, do jejich domovských rajonů. Asi že jsi byl černý kudrnatý fešák, začaly fenky dokonce chodit za tebou na naši – tvou – zahrádku u chalupy.

Pokud se ti někdy nepovedlo se dostat za oplocení některé, vracel ses nakrknutý. Z garáže jsi vytahoval zoubky svého plyšového medvěda a začal jsi na něm vybíjet svou erotickou energii a choutky. Plyšák ti byl kdykoli bez řečí k dispozici. Jestli jsi zanechal potomky s těmi živými milovnicemi, jsme nezjistili.

Také jsi miloval honění nakopnuté šišky na lesní cestě. Pokud odskočila stranou, byl jsi svou hbitosti a rychlosti ve stavu ji stejně ještě ve vzduchu chňapnout, než dopadla na zem.

Sjezdil jsi s námi několik zemí, navštívil jejich města. V Monte Carlu se Ti, tak jako nám, ale vůbec nelíbilo. Jako důkaz jsi jim tam chtěl zanechat uprostřed hromádku, což jsi normálně vykonával skrytě v křoviskách mimo zraky lidí. Asi jsi nebyl exhibicionista.

Rád jsi za jízdy sedával uprostřed mezi námi. Díval ses při tom neustále soustředěně směrem jako řidič, jako kdybys řídil sám, dokud jsi nedostal zase toulavou po všech rozích v autě. Moc se Ti líbilo ležet za jízdy na roletové plachtě zavazadlového prostoru. A to buď ve směru jízdy, nebo s pohledem za provoz za námi. Z těch aut na tebe často mávali. Zdravil jsi štěkotem pejsky venčené podél silnice. Podle nohavic kalhot jsi doma poznal, že se jde ven. Ta radost vrtěla celým Tvým tělem. Když jsme balili věci na cestu, létal jsi kolem nedočkavě jako šílený. Obíhal tašky a vesele vrtěl oháňkou. Byl jsi šťastný, pokud jsme s tebou ven vyrazili oba a ne jen jeden z nás. To jsi radostí kousal do vodítka a rval nám ho z ruky.

Na chalupě v garáži ses zavrtával v autě na sedadle do své psí deky. Často jsi tam usínal a zajišťoval sis tím, abychom bez tebe případně nemohli odjet. Auto sis jistil, věděl jsi, že bez něj se nikam nejde. Pejsku, měl jsi s námi krásný život, tak jako my s tebou. Kvůli tobě jsme často topili v krbu i v létě, pokud se trochu ochladilo. Před zatopeným krbem se ti moc líbilo, zrak jsi namířil na plameny a vleže sis lebedil.

Jestli se ti líbilo, že jsem ti ve vaně nebo sprše umýval tlapky a „ďórečku,“ nevím. Ale díky této proceduře jsi měl doma přístup na sedačky i do postele. Vůbec se ti ale nelíbilo jednou za čas šamponování a sprchování. Bylo nutné hlavně, pokud ses labužnicky venku v něčem vyválel. Viditelně sis to maximálně vychutnával. A co Vánoce? Také pro tebe byly svátkem. Štědrý den po večeři, nastala pro tebe vždy ohromná zábava. Že nesmíš zvedat nohu u stromku, jsi tak nějak pochopil sám, byl přece nějaký jiný než ty v lese. Také, že zabalené dárky a krabice, se musí nechat na pokoji, jsi vytušil. Ale pak přišel po večeři povel a to byl okamžik, kdy jsi dostal svou příležitost. Podávané dárky jsi za nás rozbaloval. Byl jsi ve svém živlu mezi hromadou papíru a krabic. To byla podívaná lepší jak na obrazovku televize. Také ty jsi samozřejmě dostával dárky v podobě hraček a pamlsků. Ty tě zajímaly nejvíc. Letošní Vánoce jsou daleko, netěšíme se na ně. Bez tebe budou moc smutné.

A tak plynul čas. Uběhlo několik radostných let s Tebou. Najednou z nás obou byla dvojice dědečků. Ale stále dědci v akci. Zub času – mizera – začal více hlodat na tobě. Důkazem byly tvé dva vypadlé zoubky. Také na tebe skočila epilepsie. Dostával jsi záchvaty patnáctiminutové i hodinové. Nevěděl jsi, co se s tebou děje. Myslel jsi, že něco děláš špatně, že tu křeč zaviňuješ sám. Provinile ses vždy koukal, když jsme tě celou dobu někdo z nás držel na klíně a hladili a hladili, dokud to neodeznělo. Někdy jsi měl dva záchvaty týdně, jindy jen jeden za měsíc. Po třech letech jsme na zkoušku vysadili tabletky, které jsme maskovali do tvého oblíbeného kuřátka, a stal se zázrak. Do konce života už jsi záchvat neměl.

Už odmalička si tě oblíbily děti i dospělí v našem okolí. Jošík byl také jejich miláček. V Norimberku bylo okolo našeho bydliště mnoho pejskařů, díky pejskům se lidé stávali přáteli. Nejraději jsi ale potkával háravé feny, po těch by ses utlouk nebo uškrtil na vodítku. Byl jsi neustále nadržený až do vysokého věku. Přišla ale doba, kdy jsi moc chtěl, ale už to nešlo, Jedna tvá mladší milenka na chalupě, s tebou měla velkou trpělivost. Předváděla ti úkony, které jsi na ní měl vykonávat ty. Asi byla bláhová v domnění, že jsi jen zapomněl, jak se to dělá. Už jsi z toho byl časem tak zpitomělý, že místo na jejím pozadí jsi ty pohyby dělal na její opačné straně. Byla to sice komická podívaná, ale smutná. A to jsi ve svých mladších letech při návštěvě své maminky a sestry, je chtěl střídavě obšťastňovat. Divil ses, že v tom tedy jsme ti zabraňovali. Ostatní tvojí sourozenci už v té době byli u jiných páníčků.

Také naše děti byly časem z domu. My dva dědci jsme přes den osiřeli. Tím jsme k sobě přirostli ještě pevněji. Panička musela kvůli svému mladšímu věku, chodit ještě vydělávat. Pokud jsem musel nutně někam odejít bez tebe i přes noc, spal jsi u dveří na mých pantoflích. Nejedl jsi ani nepil. Pokud se za dveřmi ozval zvuk, zbystřil jsi. A ta radost, když ses dočkal. To byly v tvém těle zase hromy a blesky. Žádné vyčítavé pohledy se nekonaly. I chuť k jídlu tu najednou zase byla veliká. A jak jsi lokal z misky vodu, neustále ses otáčel, jestli náhodou nechci zase odejít bez tebe.

Čas ubíhal dál. Ztrácel jsi nějak rychle zrak a přestal slyšet. To už jsme tě venku ani nepouštěli z vodítka. Jen na hlasité tleskání a křik jsi malinko reagoval. Nastávaly komické situace k pláči, když jsi v bytě narážel do nábytku. Netrefil ses do misky jak s vodou, tak s potravou.

Jak si člověk a pes jsou ve stáří podobní. Několikrát jsme navštívili veterináře i mimo čas očkování. V tvém věku bylo podle nich všechno normální. Až po tvém odchodu TAM, mi brácha řekl, co mu pověděl jeden zvěrolékař. Psi, kteří mají šedý povlak na očích a strkají hlavu neustále do všech možných skulin a rohů, mívají prý veliké bolesti hlavy. To byl poslední dobou také tvůj případ.

A čas nadále ubíhal. Na plovoucí hladké podlaze ti ujížděly do stran packy. Někdy ses nedokázal ani zvednout bez naší pomoci. Pokládali jsme běhouny. Potravu (nechci psát žrádlo) a tekutiny jsi do sebe dostával jen, když jsi ležel. Ke svým pelechům jsi cestu ale nacházel, jen jsi většinou nebyl schopný se do nich dostat.

Tak jak jsi míval rád návštěvy a nechal se od nich hladit a drbat, najednou s tím byl konec. Před cizími lidmi jsi unikal do svých skrýší, chtěl jsi mít klid. Jen občas ses přišel přesvědčit, jestli jsme tě neopustili. Spokojeně jsi zase mizel. Na tobě jsem viděl, jak pravděpodobně jednou později dopadnu také já.

Přišel onen ošklivý únor. Byli jsme na otočku na chalupě. Vyvětrat, podívat se na pastičky na myši, pozdravit sousedy. Za tebou na zahradu přišla jedna z tvých mladších milenek. Snažil ses vyburcovat poslední sílu k erotickým hrátkám. Jak ty ses snažil a ona ti to usnadňovala. Smutný byl pohled na tvé selhávající pokusy. Tvůj malý přítel tě nechal ve štychu. Po půl hodině, abys nenastydl, jsme tě dali do tvého pelíšku v autě. To byl moment, kdy jsi začal výt jako vlk. Dělával jsi to také v mladších letech doma, pokud jsi cítil i na hony hárající fenku. Celou zpáteční cestu jsi vyl. Nepomohly zastávky u lesa. Doma jsi pokračoval. Byli jsme v domnění, že je to ze smutku, že ses nemohl vybít. Ani jeden tvůj plyšový medvěd tě neuspokojil. Dva dny a k vytí jsi přidával také jiné zvuky. Neustále jsme tě vodili ven, tam to přestávalo. Doma to pokračovalo. Chystali jsme se na veterinu, když to pojednou zase ustalo. Tato místa jsi neměl rád. Asi jsi vycítil náš úmysl a zmlkl jsi.

V neděli jsme vyrazili na Prahu za devadesátiletou maminkou tvé paničky. Cestou jsme několikrát zastavovali, když jsi kňučením dával najevo, že chceš ven mimo auto. Jen jsi ale byl v trávě, stál jsi na místě a jen si trochu cvrnknul. S babičkou jsme do blízké restaurace chodili na oběd. Poslední dobou už ven nechtěla. Jídlo jsme vozili nebo pro něj chodili do restaurace.

Ty jsi pojednou začal zase kňučet a kroutit se, bylo to určitě bolestí. Rychlý přesun z Malešic do hloubětínské kliniky autem. Panička tě měla v dece na klíně. Tvé kňučení a vytí bylo stále hlasitější. Asi bolestí jsi udělal hromádku do deky. Ne, to nebyl epileptický záchvat. Dva roky už jsi ho neměl.

Dále o tom nemohu zevrubně psát. Na doporučení zvěrolékaře jsme dali s těžkým srdcem souhlas. Ta injekce do nebe tě měla osvobodit od bolesti. Panička to nevydržela, musela odejít do čekárny. Já tě hladil, dívali jsme se do očí. Z těch mých tekly slzy proudem, tak jsem tě doprovázel do psího nebe.

Ten uzlík v dece jsme umístili v autě do tvého přenosného pelíšku. Ještě jednou naposledy se povezeš z Prahy směr Norimberk. Byla to naše nejsmutnější jízda. Nejdříve nás doprovázelo slunce, stejně by se mi ale hodily stěrače na očích. Před Norimberkem se pojednou rychle zatáhlo a začaly tě do nebe doprovázet kroupy. K bytu jsme dojeli v rekordním čase. Kdyby se mě snažil cestou zbrzdit nějaký Trpišovský, určitě bych ho katapultoval přes svodidla.

Jošíka jsme v zabalené dece umístili do jeho nejpohodlnějšího pelíšku, přidali několik jeho oblíbených hraček a celou cestou blízkým lesem jsme na něj mluvili.

„Teď už nebudeš mít bolesti, děkujeme ti za krásných sedmnáct let!“ Stále více se nám ale stahovalo hrdlo, jen ty slzy nebyly k zastavení.

Když jsem rýčem tvořil místo pro poslední odpočinek milovaného kamaráda, řval jsem nahlas. Po zasypání pískem jsem navrch umístil drny, které jsem předtím vydoloval. Na ně jsem umístil dvě velké těžké betonové obdélníkové dlažební kachle, aby ho nemohlo žádné zvíře vyhrabat.

Jelikož se rád vozil v autě, tak jsem mu u hrobečku zapíchl křížový klíč na kola a na něj pověsil jeho poslední vodítko. Příroda asi naschvál chce, aby život psů byl kratší než ten lidský. Člověk se ze smutku vyhrabe lehčeji než pes po úmrtí páníčka. Pes svého pána v mnoha případech následuje, pukne mu smutkem srdce...

Já už náhradníka za Aljošu nechci, byl to můj nejlepší a nejvěrnější kamarád v mém životě.

Děkujeme Ti, Jošíku!

Chtěl bych, aby jednou byl můj popel nasypán na TVŮJ hrob.

Kamaráde, od Tvého odchodu uplynuly tři dny a já Tě stále všude vidím. Když jdu venku kamkoli, všude jsi se mnou ťapkal.

Doma Tě vidím ve všech koutech, kde jsi zanechal své stopy a kde jsi šmejdil. Vedle postele na mé straně i na straně paničky, kde jsi měl své pelíšky, které jsi hlavně obsazoval od té doby, kdy už jsi nebyl schopen sám skočit za námi do postele.

Vidím Tě za sklem balkónových dveří, kde ses dožadoval vstupu po omrzení být na předzahrádce. Pokud jsme si Tě hned nevšimli, krátce jsi zaštěkal, zrovna tak, jako když byly prázdné misky v kuchyni.

Kvůli Tobě jsem musel zvýšit kdysi dřevěnou zahradní branku. Původně jsi přes ni plavně přeskakoval a vyrážel na tah. Vracel ses někdy až za hodinu. V těch dobách jsi k nám vyskakoval na sedací soupravu i do postele. Ve starších letech jsi to sám už nedokázal, dával jsi nám najevo, abychom tě vysazovali.

Teď, po Tvém odchodu, se mi každou chvíli promítá film Tvého života. Co jsi prováděl jako štěně, mladý pejsek a poté stařeček, kdy ses často nedokázal na klouzavé plovoucí podlaze, postavit bez cizí pomoci. Také potravu jsme ti museli strkat před čumák. Možná ti už také nesloužil čich. Krmili jsme tě často z dlaně.

Dnes jsme přišli domů z nákupu, po otevření vchodových dveří nám do očí vytryskly slzy, když se na nás jako obvykle nic radostně nevrhlo.

Své poslední dny jsi hodně spával. V noci jsi ale hodiny cestoval po celém obydlí. Trvalo dlouho, než ses konečně zavrtal do některého z pelíšků. Možná jsi tím nočním bloumáním zaháněl nějakou bolest. Jelikož, jen jsem tě uložil sám do pelíšku, už jsi z něho zase hned vylézal. Proč jen pejskové neumí mluvit!? Já jsem asi tušil, když jsem žádného nechtěl i když je mám rád, jako také jiná zvířata, že to truchlení je hrozné. Teď truchlím jak nikdy ve svém životě. A to jsem zažil nějaké smutné chvíle.

Teď mi stačí zajít na předzahrádku, kde ses vyhříval na slunci nebo zase zalézal do stínu živého plotu a už zase jsou tu ty slzy. Netušil jsem, jaká bábovka se ve mně skrývá.

Kamaráde, každý den jsem tě pročesával, bylo to pro tebe znamení, že se půjde ven. Tak jsi držel, i když pročesávat cucky v kudrlinkách nebylo jednoduché. Jako dědečkovi už se ti to nelíbilo. Jen jsi viděl ten kovový hřeben, už jsi prchal. Pomalu ti nebyly vidět oči. Jen zavrčela mašinka, cpal jsi ten svůj rypáček na má prsa, abych se na tebe nedostal. Ani vystřihávání nůžkami jsi nesnesl, už jsi opravdu poslední dobou vypadal jako partyzán.

Nikdy se ti nelíbilo oblečení na zimu, vyškubával jsi nám to z ruky, tak jsme ti to nedávali. Možná jsi chtěl být za otužilého frajera před kdejakou fenkou. Jinak jsi byl hodný, způsobně čekal přivázaný před obchody, nechal se hladit kolemjdoucími. Někteří se dokonce domnívali, že jsi vysazený a čekali do doby, než jsme se u tebe objevili. Radostným vrtěním a skákáním jsi dával najevo, že k tobě opravdu patříme. Ta tvá radost byla nakažlivá.

Jen ten poslední čas byl hodně smutný. Nosil jsem tě na venčení do blízkého lesa. Už tě nelákalo honění nakopnutých šišek, vždyť jsi je neviděl. Už tu nebyla ani síla na nějaké chození. Nosil jsem tě proto i nazpět domů. Jestli se ti líbila jízda na kole v košíku, nevím? Byla to ale možnost jet s tebou na delší výlet. O pejskách by se daly psát romány, chtělo by to ale jen veselé.

Tenhle psí životopis je pouze pro ty, kteří k nim mají hezký vztah. Jsou ale tací, kteří jim ubližují – ty čert vem!

Autor: Horst Anton Haslbauer | karma: 28.38 | přečteno: 877 ×
Poslední články autora