V našem autoservisu se zákazník objednal na prohlídku po určitém najetí kilometrů. Jiný při vzniklé poruše přijel, pokud to ještě jezdilo, rovnou a mohl si počkat, pokud to nebylo nic většího.
V případě větší záležitosti auto nechal v opravně a byl telefonicky vyrozuměn k vyzvednutí. Tenkrát auto-domy neexistovaly, značkových autoservisů moc v republice nebylo. Do našeho v Sokolově jezdili zákazníci od Aše po Chomutov na záruční prohlídky a opravy škodovek. Ve Škodovce v Mladé Boleslavi jsme byli na školení.
Opravovali jsme i jiné značky lidem z města, blízkého okolí a těm, kterým se něco porouchalo v blízkosti. Do tohoto autoservisu jsem přešel po šesti letech v ČSAD, kde jsem dělal autoelektrikáře. Chtěl jsem se naučit opravovat osobní auta i po stránce automechanické, nezůstat jen u elektriky.
Měl jsem štěstí, o deset let starší vedoucí Jaroslav Kopecký, s touto funkcí praštil, když předtím dělal několik let mistra. Lákal ho větší plat, který si zkušený a zručný mechanik mohl vydělat formou úkolové mzdy. Když jsi byl zručný a rychlý, vydělal jsi víc než ten nezkušený pomalý.
Zákazník za opravu platil stejně, ať ji zručný měl hotovou za hodinu, nebo „pomalík“ se s ní babral tři hodiny. Proto se mi nelíbí dnešní hodinová sazba pro zákazníka. Když se dostane jeho vůz do rukou „pomalíka,“ zaplatí za stejnou opravu víc, než když mu opravu udělá ten zručný. Je to nespravedlivé vůči zákazníkovi. Tenkrát byly ceníky za každý úkon, ta cena za opravu byla stejná, i kdyby trvala deset minut nebo osm hodin. Dnešní hodinová sazba je okrádáním zákazníka, podle mě!
Když jsem hledal závadu v elektrice, ať to trvalo, jak dlouho chtělo, měl jsem zaplacené jen její odstranění a ne čas který jsem na hledání potřeboval.
Zákazník čekající na své vozidlo neměl co dělat u svého opravovaného vozu, zřejmě kvůli bezpečnosti. Já po roční spolupráci s oním Jaroslavem Kopeckým, který byl v celé mé opravářské činnosti i v jiných opravnách, nejlepší automechanik v mém životě – dokázal určit poruchu i podle sluchu bez projíždění se nebo použití testovacích přístrojů – jsem si vymohl, že zákazník mi mohl stát za zády. Od Jardy Kopeckého jsem se během jednoho roku naučil víc, než by mi mohlo dát deset let v učňovském středisku. Mohl jsem si tedy dovolit po lekcích od nejlepšího automechanika na světě nechat si koukat na ruce. Práce mě bavila, ruce mě poslouchaly a nebyly lenivé.
Jarda Kopecký když zjistil, že nejsem lempl a dělám práci poctivě, navrhl, abychom nedělali sólově, ale ve dvou na jeden cíl. Jako jedinec, v případě, že jsi musel vytáhnout motor nebo celý agregát anebo nápravu, musel jsi poprosit o krátkou pomoc souseda. Toho jsi tím okrádal o čas, který potřeboval k vlastní práci.
S Jardou jsme teď dělali také každý zvlášť na svém autě, pokud ale bylo zapotřebí něco těžšího vytáhnout nebo zastrčit, byli jsme jeden druhému na tu chvíli nápomocní. Měli jsme největší platy, platy, jaké neměli ani primáři nemocnic.
Brněnský veletrh tenkrát vystavoval z Jiskry Tábor první PALTEST v Československu. Táborští měli ale zatím jen tento jediný k předvádění. Dobrým tahem našeho ředitele se objevil v jednom boxu našeho autoservisu. Jako autoelektrikář jsem se v tomto boxu mohl usídlit a dělat podle potřeby na té testovací stolici, a záruční prohlídky i záruční reklamační opravy.
A tam u mě stávali zákazníci u svých vozů, ve kterých jsem se hrabal. Nebylo to ale jednoduché. Vyprávěli mi o své rodině, a hlavně, že někde četli, že ta nebo ona oprava by šla také dělat jinak. Často jsem uši musel zavírat, přece jen bylo zapotřebí se na práci soustřeďovat. Zádům se moc nelíbilo, být hodiny nahnutý nad motorem při seřizování. Hodilo se, když Jarda volal občas o výpomoc.
Naše, pro zákazníky zázračná testovací stolice, přilákala často zvědavé zákazníky, kteří si chtěli ověřit, jestli jim po seřízení na „tesťáku,“ pojede auťák rychleji. Jen mohu potvrdit, Jarda Kopecký byl zázračnější…
