Anežka, vnuk, já a volant

Anežku jsem odvezl na malé norimberské autocvičiště. Už tam poskakovala dvě vozidla. Prostor dost malý pro přípravu řidiče do dnešního frmolu na silnicích. Jízda je tu možná jen do kruhu.

Dvě STOPKY, jeden kopeček k nácviku rozjezdu do kopce. Rozjet na rovině se madam daří většinou na druhý pokus. Už nechává ruku na řadicí páce po zařazení prvního stupně, aby mohla bez šmátrání vsunout dvojku. Na třetí rychlost je to tu pro Anežku malé. V zatáčce musím svou levou rukou na volant, Anežka zatáčí brzo nebo pozdě. Ohoblovali bychom tam se nacházející svodidla. Pro Anežku je to úzké v té jednosměrce.

            Na onom kopečku, tedy na jeho začátku, cvičíme rozjest. Já tedy zatím obsluhuji ruční brzdu sám. Trvá dlouhou dobu, než se nám daří se vyškrábat vzhůru. Spouštěč dostává na frak. Anežka se to ale naučit chce, až pojede za synem, bude to nutné. Dá se tam prý parkovat jen na kopci. Ještě zábavnější to bylo, když jsem nechal ruční brzdu obsluhovat řidičku. Kopec jsme tím pádem měli pronajatý na dlouhou dobu. Princip rozjezdu jsem vysvětloval několikrát při zhasnutém motoru. Vidím to černě. Bude tomu muset věnovat hodně času. Spojka se startérem dostanou zabrat.

            Hlavně že už se docela jistě umí rozjet a dát dvojku. Také se daří zastavovat před stopkou a ne až za značkou. Zatím se bude muset vyhýbat parkování do kopce. Skoro dvě hodiny Anežce vzaly kus jejího elánu. Pusa jí ale na zpáteční cestě na sedadle spolujezdce nezamrzla.

            Za tři dny jsme vyrazili na obrovské autocvičiště do sousedního města Fürth. Několik křižovatek do kříže, u nich různé značky, zatáčky vlevo i vpravo a hlavně velký prostor k využití čtyřky. Tři, čtyři, tři, nedělá Anežce problém, jen to mírné přibrzdění ze čtyřky na trojku a z trojky na dvojku. To jsem musel použít malinko ručku, abychom nevrazili do bariér ohraničující konec cvičiště.

            Také umělé hrboly chce proletět bez zpomalení. Raději jsem nechal před nimi zastavovat a nanovo rozjet, nerad mučím auta. Při jedné zastávce prozrazuji Anežce: „Jestlipak víš, že když se jede přes nerovnosti a hrbolky, že se zvýší spotřeba?“ Nečekal jsem žádnou odpověď a řekl, že na hrbolkách to řidiči rozkymácí nohu na plynu a tím pádem se neznatelně zvětší spotřeba. „Já vždy vyšlápnu spojku a dám nohu z plynu, možná jsem jeden z mála. Ty si s tím nelam hlavu, nádrž ti to nevysuší.“

            Začali jsme okupovat kopeček. Na mírném začátku slušné, uprostřed tragédie pro spouštěč a spojku. Neumí sladit pouštění ručky s pohyby na pedálech. „Svět se nezboří, madam, jsou i muži, kteří s tím mají problém. Hlavně se rozjet bez ruční brzdy do strmějšího kopce. Budeš muset parkovat jen z kopce dolů nebo tajně dál cvičit, dokud s tím bude souhlasit spojka a spouštěč.“

            Zaparkování čumákem Anežce jde, pozpátku skoro vůbec. Má strach když nevidí dozadu. „Dozadu se parkuje lépe, jde to na jeden tah na malém prostoru. Čumákem si musíš hlídat levý nebo pravý předek a třeba si i znovu najet. Proto rád parkuji pozadu. A také to má výhodu, můžeš okamžitě v pohodě odjet bez šachování na zpátečku. Pokud Ti říkám věci které znáš, šetři mé hlasivky.“ Jen zakroutila hlavou několikrát zleva doprava.

            Anežka utratila za necelé dvě hodiny dvacku v devizách. Hodina tady stojí deset. Nevím kolik si berou učitelé v autoškolách za kondiční jízdy. Za tři dny jsme jeli na to samé místo si osvěžit znalosti. A pak jsem za další tři dny Anežku odvezl za malé město Fischbach. Tam ji uvolnil místo za volantem a vydali jsme se na pouť vesničkami. Hned jsem se na první rovince dozvěděl jiný nešvar Anežky. Neustále jako hypnotizovaná míří do příkopu. Má levá ruka byla permanentně v akci. „Drž se středové čáry, krásně na ni z tvé strany vidíš. Že nemáš odhad na pravou stranu vozu chápu.“ Ani za hodinu jízdy nenechala příkop na pokoji. Jeden kruhový objezd byl pro Anežku také strašidlem. Také chápu, byl její první v životě – kruhový objezd.

            Jinak úspěch, dokonce měla premiéru pětka. Čas uběhl rychle, pro mě tedy, jestli pro Anežku také, nevím. Než jsem si sedl za volant, zachraňoval jsem levou rukou příkopy od naší návštěvy.

Při našem dalším rande, se objevila před garáží s neznámým jinochem. „To je můj sedmnáctiletý vnuk Jens, chtěl by jet s námi, začal dělat autoškolu.“ Plácl jsem ho přátelsky na rameno a dozvěděl se, česky rozumí, ale mluvit prý neumí. S tím mám zkušenost. Čeští rodiče nebo příbuzní, se dětem jednou vysmějí za špatné vyslovení slova a děti se od té doby zašprajcují (tohle slovo je mimochodem odvozené z němčiny) a už česky nepromluví.

            Z podzemní garáže jsem vyjel, zhasl motor a uvolnil místo řidiče. Anežka nechtěla pochopit, proč už teď má jít za volant. „Madam, vaše místo za volantem je volné. Pojedeme do míst jako posledně, takže cestu znáš. Sleduj značky, semafory a provoz v obou směrech. Nesleduj jen vůz před tebou, ale také druhý a třetí před tebou, abys mohla včas reagovat na změněnou situaci.“

            Dostali jsme se bezpečně za Norimberk a začala první rovinka. Anežku opět láká příkop. Aniž otáčím hlavu, ptám se spolujezdce vzadu, jestli mu učitel v autoškole také sahá na volant? Němčina mi oznamuje, že jen občas, tak jako babičce prý ne.

            Na jedné křižovatce využila babička příležitost, vjet do malého dvora. Po zhasnutí motoru jsem vnuka zahnal za volant, aby couváním babičce připravil auto čumákem k výjezdu. Bránil se, že ještě nemá řidičák. „Tady ho nepotřebuješ, musíš babičce pomoct, ona by tohle nezvládla.“ Povedlo se mu to na poprvé a jeho babička zase převzala volant.

            Vnukovi doporučuji, co nejrychleji dodělat autoškolu, aby babičku mohl za volantem dolaďovat ze sedadla spolujezdce i za volantem. V tom případě bude babička Anežka figurovat jako doprovod pro neplnoletého.

            S vypnutým motorem jsem oběma hlásil, že nejhorší Anežku ještě čeká, při dešti obsluhovat stěrače a topení, aby se neorosila okna, když klimatizaci nesnáší. Ale daleko nejhorší bude svižné najíždění na dálnici, získat tu samou rychlost jako kamiony tam se nalézající a nacpat se drze mezi ně. „Nechávají mezi sebou většinou malé odstupy, tak jim musíš dát najevo, že tak mají učinit. V nejhorším případě musíš ještě zůstat v odstavném pruhu a najít si jinou skulinu. V žádném případě na nájezdu nezastavovat, ti za tebou by tě lynčovali. Až budeš mezi náklaďákama, hodně se dívat do zpětného zrcadla a využít možnost k předjíždění. Já se na dálnici dívám častěji dozadu než dopředu. Teď to předvedu, zastav na tom parkovišti před námi!“

            Doma v Československu zřejmě na dálnici Anežka nejela. Já už zrychluji na nájezdu. „Zpomalit můžeš vždycky, když bude zapotřebí, ale zrychlit slabší vozidlo je problém.“ Máme štěstí, pravý pruh je plný kamionu, mezery nechávají dostatečné pro zkušeného řidiče. Kamiony ti nemohou uvolnit místo vybočením do levého pruhu, ti slušní v osobních ano, pokud je levý pruh pro ně volný.

Jsme mezi nákladními vozy. Předjíždějící pruh je zrovna obsazen, číhám (mluvím nahlas sám k sobě, ale abych instruoval). „Tak a teď máme možnost k předjetí.“ Jsem při předjíždění třetího kamionu, v dálce za mnou zahlédnu rychle se blížící sporťák. „Teď to musím trochu osolit, za námi se blíží raketa, mohla by se nám podívat do kufru…“ Za mnou se ozvala němčina vnuka, v té větě prý nerozuměl skoro ničemu. „Babička ti vysvětlí co je osolit auto.“

            „Není tady omezená rychlost, dobrá a bezpečná rychlost je mezi stopadesátkou a stosedmdesátkou, nezpomaluješ moc rychle jedoucí a také rychleji předjedeš kamiony. Neblokuj zbytečně levý pruh na předjíždění i když za tebou nikdo nejede. Zvyknout si, že plno šoférů nebliká při předjíždění ani při návratu. Musíš se naučit číst pohyb vozů před tebou i těch za tebou. A hlavně se naučit číst silnici při změnách počasí. Jestli je jen mokrá nebo už kluzká, hlavně od podzimu do jara. Na nikoho neblikej světlem aby ti uhnul. On tě vidí za sebou a uhne až bude mít příležitost. Pokud někoho naštveš a on tě vybrzdí, vyboč do odstavného pruhu a ukaž mu palec nahoru, že je jednička. Na silnici není boj, na silnici vládne ohleduplnost. Pokud je někdo za volantem v nouzi, musí se mu pomoct. Ať se to děje za jízdy nebo při poruše. V dnešní době mobilů, si ji lze přivolat. Hlavně trojúhelník za auto! Mně když někdo přátelsky uhne, přátelsky mu levou nohou dvakrát lehce šlápnu na brzdu. To je mé poděkování. Já a moje žena, rádi jezdíme dost svižně. Na dálnici také kolem dvoustovky. To ale musíš každou chvíli očekávat znenadání vyjíždějící kamion vlevo. Buď to vyřešíš brzdou nebo krátkodobým vybočením vlevo ke svodidlům pokud je tam místo. Také můžeš prolétnout skulinou mezi kamiony do odstavného pruhu a tam zpomalit. Rozhodnutí musí být bleskové ale v klidu. Nervy jako provazy jsou lepší než zmatkování. Mě často zachraňuje spíš plyn než brzda. Vy ale nejste závodníci, tak jezděte na dálnici pomaleji, mezi řidiči kamionů bývají slušňáci, ale také prasátka. Myslet na to, že bývají dlouhou jízdou unaveni a může je překvapit i mikrospánek. Důležité je myslet za druhé! Nováček za volantem se to teprve učí…“

            Vyjíždíme z dálnice. „To je hračka, jen včas dát znamení blinkrem.“  Vjíždím do podzemní garáže, parkovat se tu nemá zadkem, výfuk by mohl zaprasit zeď. Anežce oznamuji svůj odjezd na dovolenou do Švýcarska a po návratu likvidaci staré kuchyňské linky, kachliček a dlažby. Zkrátka vše připravit pro novou kuchyňskou linku.

            „Teď jsem tě nastartoval, popros syna ať pokračuje, abys zase nezakrněla. Za dva měsíce budu zase volnější. Teď máme také dost práce na chalupě. Každý týden jezdíme do Prahy za nemocnou tchyni (92). Až bude mít vnuk autoškolu, určitě si tě vezme do parády, že vnuku? A vnuku, vykašli se na to, že se ti budou smát pro špatnou češtinu! Je to nejlepší jazyk na světě, a hlavně, Češky jsou nejhezčí kočky na světě, sám takovou mám. Také si takovou najdi, šprtej tedy s babičkou češtinu, TY VOLE!“