Dopis mamince

Po šesté operaci rakoviny střev se mé mamince přitížilo. Ležela v sokolovské nemocnici.

Začal jsem jí psát v Norimberku dopis.

Mami, i když mám v jistých věcech rád pořádek, někdy nenávidím fakta! Rád mám ale filozofování a blbnutí pro obveselení druhých – dědictví po Tobě!

Děsí mě čísla, mám vůči nim takový odpor, že si je nepamatuji. Neznám své číslo bot, bydliště, telefonu ani poznávací značku svého auta.

Také data narozenin rodinných příslušníků si nepamatuji, ba co horšího, také svůj čas zrodu zapomínám – a to vždycky krátce předtím, kdy by se měl oslavovat. Je to zřejmě tím, že není zásluhou naší, že jsme se narodili, nýbrž zásluhou našich maminek!

Nemám rád věci živé, v kterých život není. Fascinuje mě pohyb. Čím rychlejší je, o to více!

Ty se, mami, divíš, proč Ti tohle všechno říkám? Nikdy na to nebyl čas!

Mami, co jsem v Německu, už jsem napsal nudou 3 kila a 45 gramů všelijakých povídek, nikdo to nechce číst, je to moc těžké!

A mami, chtěl bych vrátit čas a dohnat vše, co jsem zameškal. Jako nejstarší z Tvých pěti dětí přísahám, že bych Ti doopravdy psal častěji, když nás dělí ostnatý drát.

Mami, tohle jsem napsal po opuštění Tvého nemocničního lůžka. Je rok1991 a ostnatý drát mezi Československem a Německem konečně dosloužil.

Jak bezmocný může člověk být, ten na lůžku i ten u něho, když nadchází ten hnusný čas loučení navždy. Zatím jsem ten u lůzka já a na něm Ty, má drahá maminko! Těch operací co máš za sebou…

Těžce se Ti nesou z úst, která se jen neznatelně otvírají, slova, kterým není rotzumět. Tvé oči na mne unaveně hledí, jako kdyby hledaly pomoc. Snažím se slzy vzteku a lítosti ukrýt za víčky, chce se mi rozbíjet vše kolem sebe v domnění, že bych Tě tím, milá maminko, mohl vysekat z tohohle stavu.

Nechtěli mě pustit k Tobě na pokoj mimo návštěvní hodiny. Až mé tvrzení o příjezdu z Německa sestru obměkčilo. Jen ale na chvilku! Upozornila přísně. Po pěti minutách opět přišla. Musíte už jít! Řekla tentokrát o něco lidštěji.

Pohladil jsem Tě po hustých hnědých vlasech, kterým nechce být dopřáno zešedivět. Hladil jsem je snad poprvé po mém pubertálním čase. Nevím, je to ostuda? Dal bych ale svůj život za Tvůj!!

Při odchodu od Tvého lůžka jsem měl zaťaté pěsti a těm slzám vzteku pustil kohoutek.

O týden později stojím zase u Tvého nemocničního lůžka. Ústa už jen otvíráš zcela neznatelně. Na otázku, zda máš bolesti, odpovídáš už jen nesrozumitelným zašepnutím a klaunským zvednutím obočí, což jsi dělala často při provádění Tvých šprýmků. Nyní ale jako bys říkala: co naděláš…

Zdá se mi, že jako vždy v životě chceš brát svou situaci na hraně života a smrti s humorem. Už částečně upadáš do agonie, díváš se nezůčastněně. Jen po kapičkách lze do Tebe dostat tekutinu. Sebemenší potravu, pozřenou kávovou lžičkou, musíš okamžitě vyzvracet. Je vidět, že Ti to je trapné, proto nechceš vzít nic do úst.

            Má sestra Marjána si vymohla, že sanitka mámu odvezla do jejího sokolovského bytu. Za dva dny už mámu museli vzít zase nazpět do nemocnice, kde jí byla zavedená umělá výživa.

Ani těch jejich pět dětí už jí nemůže pomoci. Nejmladší Trauda to nese snad najhůř, sestra Hilda je zrovna sama na operaci. Mladší bráška Harald přijíždí z německého Amberka do Sokolova každou chvíli.

Já se topím v myšlenkách, které se vrací léta dozadu.

Měla s námi hromadu práce, dřela doma i v zaměstnání jako kůň. V práci vykonávala těžkou chlapskou práci. Byla oblíbená coby dříč, který ale nikdy neztratí smysl pro humor, a to ani v těch nejtěžších chvílích.

Teď se musím loučit, jedu za hranice do Německa, kam jsem byl nucen roku 1983 uprchnout před komunisty, hodlali ze mne udělat blázna, abych jim nemohl být na obtíž. Můj boj s nimi už byl předem prohraný. Byl jsem schopen ve své bezmocnosti i zabít. Svým útěkem jsem nezachránil pouze vlastní život, ušetření tomu byli i někteří falešní konunisté.

Ukončení dopisu mámě, po zprávě, že přestala dýchat.

Milá maminko, píši Ti, přestože vím, že si tento dopis už nepřečteš. Při mé poslední návštěvě jsi nás, svých pět dětí, už těžko rozeznávala. Rty se Ti neznatelně pohybovaly, slova z nich už nevycházela. Rakovina Tě sevřela a bránila Ti dělat cokoliv. Jak tu babiznu nenávidím!

Při posledním setkání jsem uvažoval takto:

Nevím, jestli nám rozumíš, když nakloněni nad Tebou na Tebe mluvíme. Tvé oči se dívají nepřítomně, ruce Ti leží bezvládně vedle Tvého udřeného těla. Je na Tobě vidět, žes boj vzdala. Už nemáš sílu a chuť (já tuhle bezmoc zažil v jiné podobě, má rakovina byl komunismus), chceš to mít konečně za sebou (také tohle znám v jiné podobě). Chceš utéci od těch nesnesitelných bolestí (kam se na ně hrabe komunismus!).

I když jsi to vzdala a my Tě povzbudit k dalšímu boji nejsme schopni, neboť nás už nevnímáš, vím zcela určitě, že ani v této poslední chvilce na tomto světě jsi neztratila ten svůj pověstný smysl pro humor a z té zubaté potvory si jistě děláš šoufky.

Jak nás všechny ten Tvůj humor vždy nakazil. My všichni, a to nejen Tvé děti, jsme za něj vděční. Tak jak u nás doma bylo veselo, tak veselo nebylo v žádném cirkusu na světě. Tys byla toho našeho ředitelka, která nás musí nyní opustit. Je to něco jako služební cesta bez návratu.

Slibujeme, milá maminko, že ten CIRKUS v Tvém duchu povedeme dále a je nás tolik, které tu zanecháváš, že ho bude stále komu předávat!

Tohle jsem začal psát, když jsi zemřela. Přestávám psát, protože vím, že tam nahoru chodí pošťáci bez zásilek.

Budu ale dál psát pro ty, které jsi tu zanechala. A mami, neboj, nenecháme Tě samotnou, také my jednou, jeden po druhém, za Tebou přijdeme a pak tam nahoře založíme CIRKUS nový.

Zatím Ti, milá maminko, za všechno moc děkujeme, nestačili jsme to udělat, jak rychle jsi nám foukla!