Nedobrovolná cesta - Rudá armáda za humny (10)

Tak jsme šlapali s popletenými myšlenkami beze slova vedle sebe zbytek cesty na vrchol.

Nám dvěma stačilo málo slov anebo žádná, abychom si rozuměli. Ernst měl na základě reálky větší slovní zásobu a vyjadřovací schopnosti než já s mou obecní školou. Mezi námi to bylo jako mezi hudebníky, jeden udá tón a druhý ho dokáže okamžitě doplnit. Tu řekl Walter: „Co se s vámi, vy dva, najednou děje, pohádali jste se, anebo jste tak K.O?“ Ernst ukázal za sebe a zamlel: „Ohlédni se jednou a uvidíš, odkud jdeme, to přece není důvod k veselosti.“ Já do Waltra strčil. „Nech být, dneska nám to všem stačí, nějak to ale zvládnem.“

            Pravdu ale Ernst má, když se podívám dozadu, nemohu uvěřit, že jsme tam dneska ráno byli. Šlo to daleko předaleko dolů, pak se to trochu zvedlo a nahoře na horizontě, který byl nyní za námi, byla úzká vodorovná čára jako od pravítka, to bylo moře. Odtud viděno, když slunce stálo jinde, mělo moře zcela jinou barvu než včera, když jsme se na něm houpali ve skořápce.

            Mezitím už jsme neměli slunce v obličeji, teď svítilo na naši bojovou polní. Také jsme zjistili, již to nejde vzhůru. Do údolí na druhé straně ještě ale nebylo vidět. Vrchol nebyl špičatý, nýbrž obloukovitě protažený. Proto ještě trvalo hodnou chvíli, než ti vpředu začali křičet: vesnice, vesnice! Spěchali jsme tam a těšili se všichni jak malé děti. Dokázali jsme se pojednou dokonce rozesmát, při pohledu tam dolů. Celý den jsme viděli pouze mrtvou trávu a tam dole je život. Domečky byly jak světlé body a kolem nich plno stromů. Bez pomoci slunce v zádech bychom to vše z té dálky asi neviděli.

            Ernsta jsem se zeptal, jestli si umí představit, jak daleko to tam může být.

„Jistě,“ odvětil, „ten chlap měl pravdu, musíme tu samou štreku dolů, co jsme předtím šli nahoru.“ Ale teď to šlo aspoň dolů a při pohledu na vesnici se nálada opět zlepšila.

„Je to ještě kus,“ ozval se Walter, „ale teď nám budou nohy padat samy dolů.“ Zeptal jsem se ho, jak se cítí celkově, a co nohy?

„Mimo únavy všechno dobrý a ani puchýřek.“ Do toho se zapojil Ernst: „Při pohledu tam dolů, když vidím, co ještě máme před sebou, si myslím, že si nemohu dovolit ten luxus mít na chodidlech ještě puchýře.“

            Brzy jsme zjistili, že se nám vede jako na druhé straně, jdeme a jdeme, přesto se vesnice nepřibližuje. Dobrá nálada se proto vytrácela. Přicházelo opět lhostejnost. Pomaloučku se přece jen vesnice přibližovala. Když se začalo stmívat, došli jsme k prvním domkům. Byli jsme v obci Starobitarovskaja. Domky byly nízké, kolem každého ale veliká zahrada. Pouze jedna budova o hodně převyšovala ostatní. Můj zrak tento dům neustále přitahoval, jako by mi říkal: se mnou se také ještě seznámíš, což se později vyplnilo.

 Na druhé straně sídliště byla otevřená krajina, stálo tam několik ohromných stanů a polní kuchyň, u které jsme hned dostali čaj a eintopf,pro který si mnozí ani nešli. Jednoduše únavou padli na místě, co stáli, a usnuli. My tři jsme seděli na kopečku a lžícemi se hrabali v jídle. Únavou jsme necítili končetiny. Také my jsme padli nazad a okamžitě usnuli.

Po ranním probuzení jsme se málem nemohli hnout a třásli se zimou. Teprve po čaji jsme se stali pohyblivější. Každý dostal suchou stravu na jeden den a následoval rozkaz k seřazení.

Už jsme zase pochodovali, lépe řečeno, vlekli se. Ernst se dal slyšet, že kdyby nebyl tak unavený, nahlas by nadával, ale k tomu nemá sílu. Walter a já jsme neřekli vůbec nic. Naše těla jako kdyby byla protažena mandlem. Pojednou se ozval Ernst: „Kde jen jsou ti Rusové? Teď bychom je lehce předběhli.“ Vyvolalo to v nás bolestný smích. Zkrátka Ernst uměl i v té nejhorší situaci ostatní probrat. Mezitím, co se naše údy pomalu rozhýbávaly, jsme šli podél úzkokolejky. Když slunce vystoupilo výš a my se koupali ve vlastním potu, přáli jsme se být na ledovci.

V poledne po krátké přestávce se pokračovalo. Pojednou jsme v dáli zaslechli zvuky lokomotivy. A skutečně se funění blížila po té úzké koleji lokotka. Některé vagóny byly naloženy. Tu se náš staršina postavil na koleje a široce roztáhl ruce, my žasli, vlak se skutečně zastavil. Něco takového se může stát snad jen v nedozírném Rusku, kde uprostřed prérie jediný muž zastaví celý vlak. Na rychlíku byli pouze dva němečtí vojáci jako doprovod ruskému strojvůdci. Zaslechli jsme, že to vede už jen 60 kilometrů, pak je konečná.

Rozkaz zněl, nasednout! Okamžitě jsme uposlechli. Že jsme seděli na náčiní určeném frontě, nám vůbec nevadilo, ušetřilo to šedesát kilometrů našim nohám. Měli jsme čas v klidu si prohlédnout tuto zemi, dokonce jsme se pustili do zpěvu. Nepřidali se jen ti, co už v Rusku byli. Zřejmě si mysleli, vás zelenáče zpěv ještě přejde, čímž také měli pravdu. Ernst se postaral opět o pobavení. „Pánové, sedíte tady v orient expresu, v první třídě, a to bez jízdenky, za to Rusko chválím.“

Když jsme přijeli na konečnou, zazněl povel, seřadit! Bylo nám řečeno, že my pěšáci budeme nyní připojeni k pluku horských myslivců. Jelikož jsme dorazili dříve, musíme ještě deset kilometrů pochodovat, tam bude večeře, jako vždy zase eintopf. Před odchodem byl ještě čaj a náš velitel roty byl volán k majorovi. Ernst si musel okamžitě poblíž nich odskočit. Bleskově se ale vracel a zavolal si mě stranou. Ptal jsem se ho, proč dělá takový ksicht, co se mu přihodilo?

„Počkej, za chvíli budeš koukat jako já. Major řek, Krymskaja, když se dostaneme do tohoto čarodějnického kotle, tak dobrou noc!“ To dorazilo i mě.