Fanda a já, jsme s chutí převraceli smysl kriminálek a milostných scén do ouška Milouše. Ten býval televizními pořady hypnotizován, i když mu karty šly. Nažvanili jsme mu takové nesmysly, že ani šestileté dítě by to nespolklo. Fanda o svém švagrovi říká, že je žrout a polykač nesmyslů. Přesto, že nás hostitel znal a my ho otevřeně varovali, aby nevěřil všemu, co plyne z našich úst, chytil se na háček jako nezkušená mladá ryba.
Politice ani sportu se nevyhýbáme. Miloš mívá spoustu problémů, se všemi se nám svěřuje. Nejde to přejít bez protiúderu. Němec by se nás stranil, Míla nás má rád. Prý má o čem přemýšlet po našich připomínkách.
Ať jsme hráli dudáka, vole lehni, anebo inteligentnější hry, my s Fandou, hráli drze tak falešně, že i Milouš se k nám nevědomky přidával. Profesionální karbaníci by se divili, čím se lid také umí bavit. Pan domácí si nám pojednou začal stěžovat, jeho žena prý chce kočku do baráku. Podíval se na svou ženu zápasící s pletacími jehlami s vyčítavým pohledem a pronesl: „Všude to sere, smrdí to.“
Já chtěl situaci vyřešit k oboustrannému dobru tímto oznámením: „Hele, Miloši, v tom já nevidím problém. Mýlíš se, kočky jsou čistotné. Máme doma kocoura, teď je doma úplně sám. Kocour potřebuje potravu i vykonávat svou potřebu. Dal jsem si tu práci, trvalo mi to jen měsíc a úspěch se dostavil. Má doma talířky s potravou, každý je označen jinou barvou. Podle toho pozná, který den to může sežrat. Pracnější bylo, naučit ho chodit na lidský záchod, dneska si už dokonce umí po sobě spláchnout. Teď pracuju na tom, aby nám v naší nepřítomnosti dokázal zalejvat kytky.“
„Tak, tak,“ přitakal Fanda Vaníček, „já jsem svědek!“ a od té doby měla rodina Miloše Vaněčka kočku. Po každém příjezdu ke mně do Norimberku, přivážel Fanda zároveň stížnost Milouše. Prý museli narazit na hloupou a nechápavou kočku, nechce a nechce chápat, co Milouš po ní chce.
Jediný já, jsem z celé té společnosti brzy ráno vstával, dědičnost ze strany mé maminky. Abych nikoho nerušil, odsunul jsem se vždycky do kuchyně, jediné to prázdné místnůstky. Co Teď? Nejdřív jsem z nudy umyl veškeré nádobí nashromážděné během celého dne. Dal jakž takž kuchyň i jinak do pořádku, aby byla připravena na další záhul. Pak jsem přečetl, co se kde válelo, i to už vyhozené do odpadového koše. Dále jsem chvíli zíral z okna na chladicí garáž Milouše a v duchu si ho představoval, jak se sune a vysunuje z auta, z té malé skuliny. Vždyť mu při tom musely ulétnout všechny knoflíky. Pojednou jsem v tom tichu zaslech tik, tak, tik, tak. To mě na sebe upozornily kukačky v kuchyni. Popošel jsem k nim a chvíli na ně zíral zblízka jako na živou věc. Slyšel jsem jednou, že se s ručičkami hodin nemá nikdy točit nazpět. Hlavně ne u kukaček, jak mi později dokazovaly ony osobně.
Vrátil jsem čas o dvě hodiny, abych tím vyvedl vstávající z rovnováhy. Z rovnováhy jsem ale hlavně přivedl kukačky. Úplně jsem je pobláznil. Začaly kukat, kdy neměly, nekukaly, když měly. A když kukaly, odkukaly jiný čas než ukazovaly rurčičky. Dokonce někdy kukaly z ničeho nic. Vzbouzející se, u snídaně nabyli přesvědčení, že jsem na kukačky velkej machr, když jsem dokázal v mechanizmu kukaček vymyslet takové skopičiny. Milošovi trvalo celý rok, než se mu povedlo dát je do původního stavu. Měl z toho náramnou radost, od té doby je vždy před mým příjezdem schovával. Jinak ten člověk do dnešního dne ke mně tíhne. Při jakýchkoliv problémech, ať rodinných nebo politických prý oznamuje: „Seru vám tady na to, uteču za Kocourem na západ!“
Milouš také někdy míval smůlu, vždy když z Blatné vyrazil se svou škodovkou do Sokolova, tak ho většinou přitáhli na laně. Na tom laně ho pak roztahoval Sokolovem křížem krážem František Vaníček a to bez úspěchu, motor k životu nepřivedli. Nakonec to přitáhli ke mně. Zadřená nadzvedátka ventilů. Když auto stojí měsíce bez pohybu, leč v bývalé chladírně, ale se stoletým olejem, může se stát také tohle. Míla na vnitřnosti svého auta kašle, věří, že povrchní blýskání svědčí i útrobám. Každý jsme ŇÁKÝ!
