(Omlouvám se předem, čtení je pouze pro velmi otrlé čtenáře, hlavně ze Sokolovska, Blatné, Brna a Mohelna. Ale také pro rybáře úspěšné i neúspěšné)
V norimberském bytu jsou uvítací přípravy pro sokolovského Sováka Františka Vaníčka a jeho ženu Jarku. Já upravuji svou noclehárnu – KONÍRNU - pro hosty tím, že odnáším své pyžamo, které stejně na sobě nenosím.
Těším se na novinky z domova o přátelích, které jsem neviděl pět let a možná už nikdy v životě neuvidím vinou diodové hranice (už jsem o ní psal). Radostnou zprávu mi prozradila také dcera Iva. Ne, není v jiném stavu, ale u firmy Metrawatt bude moci pracovat na stálo. Její rozesílání uchazenek o práci tím pádem zatím ustane.
Já se těším na pokec s Fandou, jen jsem zvědav, jestli tentokrát k nám trefí napoprvé, aniž bude křížem krážem bloumat Norimberkem. Trefili, a v našem obydlí se zase šíří vůně českého salámu, blatenského sýru a z lahví do hrdel teče plzeňské. A hlavně je tu obvyklý zmatek jako vždy, když se my dva sejdeme. Jsme antiorganizátoři, nemilujeme plánování života. Bereme ho z voleje jako fotbalista míč. Blázinec se snaží dostat do hrsti Jarka, dlouholetá žena Františka. A jako vždy to po chvilce vzdává. Nasadí permanetní úsměv a začíná plést. Jiná žena by buď z toho cvokhauzu utekla anebo si sjednala pořádek oním pověstným válečkem.
Jarka už si zvykla, že běháme po místnosti a měníme neustále stanoviště. Navzájem si pokládáme otázky. Povídat si při sezení nám moc nesedí. Musí nám kolem uší fičet rozvířený vzduch. A tak se dovídám čerstvé události z domova z úst československého kamaráda.
Čtyři spřátelené rodiny vyrazily auty na společnou dovolenou. Jejich cílem bylo, jak už mnohokrát, Mohelno. Městys v jihomoravském kraji. Jadernou elektrárnu Dukovany poblíž, jsem ještě zažil doma při jejím zrodu také já. Ta mezitím využívá vodu z poblíž tekoucí Jihlavy, u jejichž břehů se v těch místech nachází divoký kemp, ročně obšťastňovaný těmito rodinami.
Bedřich Malinka (za mých časů překřtěn na Pralinku), vůdčí osobnost jedné velké brněnské firmy, se rozvalil před zrovna postaveným stanem. Hodil svou mužnou devětačtyřicetiletou tvář na pospas pražícímu slunci a oznámil brněnským slangem své ženě Evě: „tož to bysme měli!“
Kantorka Eva zrovna něco hledala v kufru škodovky a odpověděla: „Tož to teda nemáme, nemožu nalézt sůl.“ Podívala se směrem k vjezdu do kempu a k Bedřichovi utrousila, že by ta banda už mohla přijet. Bandou jsou myšleny ony tři sokolovské rodiny a jedna blatenská. Mají tu zase SPICHA s Evou a Bedřichem.
Zatím co Bedřicha ovíval jihomoravský větřík, jeho přátele museli ve svých vozech nasávat výfukové splodiny před nimi jedoucího náklaďáku. František Vaníček jel za dýmovnicí v čele autokolony a promluvil k neviditelnému řidiči kouřícího vozu před sebou: „Ty blbečku, nech si laskavě seřídit vstřikovací čerpadlo!“ Jeho rodina v autě na to nic neřekla, vstřikovací čerpadlo jim nic neříkalo.
„Eště tak padesát kiláků a měli bychom tam bejt,“ oznámil mlčící rodině strojní zámečník Fanda Vaňoch dále. Žena Jarka si povzdechla a navrhla svému pětačtyřicetiletému mužíkovi: „Zastav někde na chvilku, je mi špatně!“ Kadeřnici Jarce se v pohybujícím se autě dělá špatně odjakživa. Stačí jí ale jedna cigareta a je na půl hodiny vyléčena. Před jízdou polyká prášky, které po určité době svou funkci neplní.
„To nemůžeš tu chvilku vydržet? Podej jí, Petře, nějakej pytlík!“ dostává od řidiče instrukce vzadu sedící šestnáctiletý syn. Ze zadu se ozvalo, že tady žádný pytlík není a že to máma vydrží.
Řidič František, vystrkuje svou hlavu z okénka a pátrá, kde by na zatáčkovité okresce mohl toho smradlouna předjet. Objevila se kratší rovinka a František se dostal před čmoudící náklaďák.
„Tak, a teď to zase může chvíli čmuchat Bohouš!“ Myšlen je Bohouš Samek, jedoucí teď v ohrožené zóně za nákladním autem. „A já teď zastavit nemůžu, ten náklaďák by zase byl před náma.“
V tu chvíli opět pro změnu, proklínal Bohouš před sebou jedoucí kouřovou clonu. Povoláním truhlář a bývalý hráč dorostu Dukly Praha, zakotvil po vojně na Sokolovsku, díky sňatku s občankou tohoto uhelného města. Teď je zrovna varován svou Sokolovandou, aby nepředjížděl, ten kouřovod že určitě někde odbočí.
„Tati, oni nám ujedou,“ strachovala se jedna ze dvou dcer, ležících zkrouceně na zadních sedadlech. Pražan Bohouš vybafl, že se nenechá udusit a jeho žena varovně vykřikla: „Bohouši, Bohouši ne!“
Ve voze za Bohoušem radil vzdušnou čarou blatenský Miloš: „Bohouši, do prkýnka předjeď, vem ho konečně!“ Žena (mladší sestra ženy Vaníčka. Aby bylo jasno: František Vaníček a blatenský Miloš Vaněček, si vzali sestry) blatenského rytíře Miloše, zase krotila svého řidiče z povolání ve firmě na výrobu sýrů (ty co mi vozí Vaníček do Německa): „Jen ať nejezdí, jen ať nepředjíždí, máme čas!“
„Máš pravdu,“ uznal řidič profesionál a podrbal se na špičce nosu, „máme tady děti, viď?“ a ukázal palcem za sebe na spícího Patrika a Michaelu. Dvou a pětileté dítě, nedokáže probudit ani tankodrom.
Za Milošem jedoucí profesionální řidič z Technických služeb František Suchopár, je pro svou výšku zván Prckem. Sám sobě dal otázku, proč ti před ním nepředjíždí? Vedle něho sedící žena Ludmila si zrovna dávala dvacet. Jako úřednice MNV na to měla nakonec nárok.
Lídu nerušilo drkocání na hrbolaté cestě, ani křik ze zadních sedadel, který vydávaly během svých bojů rodinné šperky, osmiletý Daniel a čtyřletý Ferdinand.
Kempinkem se nesl veselý skotačivý dětský křik. Bedřich Malinka byl zrovna v řece pro vychlazené pivo, když mezi stany začaly vnikat čtyři vozy. Z jejich otevřených oken, sborově křičely osádky: „Nazdááár, nazdááár, Brňáci!“
„Tož zdar, Západočeši, vítáme vás tu na Moravě,“ zahlaholil Bedřich a nakázal: „Tož vylézte z těch rozhajcovaných pikslovek, škopky už só chlazené.“
Vyschlým hlasem zaútočil na Bedřicha Vaníček: „Prozraď místo skrýše!“ Také ostatní mužská část se hrnula ze svých vozů jako ze sauny k Pralinkovi. Pohrozili leknutím, pokud hned svá hrdla nesvlaží. K pozdravům a k vítání dochází až po ukojení žízně. Z řad žen padla poznámka, že mužský nic nevydrží. Ženský svět se mohl mezi sebou přivítat bez této mokré procedury. Z jejich středu zaznělo, že baby jsou ve skutečnosti ti chlapi. I děti hned začaly skotačit na sucho a vrhaly se k vodě po halasných pozdravech: „Ahoj teta, ahoj strejdo!“
Bohouš Samek vykouzlil z auta kopací míč, jehož pomoci si mužská část snažila rozhýbat údy před stavěním stanů. „To je Havaj, jen palmy a ženský tu chyběj,“zabrumlal slastně Fanda Suchopár po setření piva od rtů. Po této poznámce obdržel silný šťouchanec od Lídy, pověstné nejen silou v pažích ale také úsměvem od ucha k uchu.
Havaj jim ale začala teprve po postavení stanů, vybalení z aut a splnění některých přání svých dam. Některá se v tuto denní dobu splnit nedala a muži se snažili, to diplomaticko takticky okecávat.
Děti dostaly od dospělých otázku, jestli ta voda v řece je pořád tak studená jak bývala. Odpověď přišla od brněnského Bedřicha: „Už ne, zahřévá ji ta atomovka. Když z vody vylezeš, nějakou dobu ve tmě světélkuješ.“ A začala všem krásná – ale každému jinak – dovolená.
Miloš blatenský si na plynu uvařil kolínka a vykročil s nimi se svými pruty na kapry se slovy: „Já jim dám, kurvám!“ Vrátil se bez úlovku i bez kolínek a celé společnosti oznámil. „To víte, mě kapři nenaserou, nebrali, tak jsem kolínka sežral sám.“
Příště si blatenský rytíř udělal těsto, i to snědl, když o to žádná ryba neměla zájem. Tyhle pokusy jezdil autem dělat na Dalešickou přehradní nádrž. Ke svým rybářským orgiím jednou svedl jednoho dovolenkáře odjinud. Tento Ruda, uvěřil jeho rybářským schopnostem a dal se zlákat. Píchli to u přehrady do vody a lehli si. Ruda pojednou vystrašeně vyskočil s výkřikem: „Hele, vono se to zvedá, nebo co?“ Zrovna připouštěli do přehrady. Pruty jim padaly, několikrát je zvedli, než se naštvali: „Tak to teda ne!“ Sbalili pruty, snědli návnadové výrobky a s prázdnou se zase objevili v kempu s vysvětlením, že co nesežerou ryby, může klidně sníst rybář.
Také Bedřich Pralinka je náruživý rybář, ale jde na to jinak než blatenský Milouš. Brňák je totiž zaměřený na divokou vodu.
Když přitáhl první pstruhy a udělal je k snědku, vyšlo to na celou bandu. Ty menší děti krmily z bezpečnostních důvodů maminky. Otcové své porce vychutnávali jako obřad, až na Miloše.
Všichni seděli v kruhu kolem plápolajícího ohníčku, na kterém se potili další pstroužci strachy, že je to jejich poslední minuta. Milouš seděl na vyhnilém vyvráceném kmeni, utrhl tomu svému nejdřív hlavu, pak ocas a vrhl to do plamenů. Z toho co mu zbylo v ruce, začal láskyplně dělat oběma rukama kuličku. Je při tom překvapeně pozorován Bohoušem Samkem. Ostatní tento rituál už znali. Bohouš chtěl kašláním upozornit na Miloušovo tvoření uměleckého díla. Kašláním ale vzbudil u vedle sedícího Prcka podezření, že se mu zasekla v krku kost, proto začal kamaráda zachraňovat bušením do zad.
Miloše to od tvorby nevyrušilo, klidně dodělal svou kuličku a bez jediného slova ji snědl. Dal se slyšet, že by si dal ještě. Bedřich mu vyhověl. A znovu lidová tvořivost Miloše vytvářela další kuličku. Jako zázrakem začal při tom tentokrát mluvit: „Víte, lidi, já vlastně nechci nikdy nic chytit, protože nedokážu zabíjet. Tu kuličku dělám proto, že tu chudák rybu nechci jíst, já ji takhle vlastně pohřbívám do huby…“ Tím přiznáním vyprovokoval tak burácivý smích, že Ferdík a Danek se přestali leknutím prát a ohýnek začal své plameny zaplétat do sebe jako vánočku.
