Čirou náhodou byl jmenovcem jejího táty – tedy mě. Možná to náhoda také nebyla a myslela, kluk s takovým jménem jako má táta, také takový dobrák musí být. Tehdy to mohl být od Petry rafinovaný tah, ale rizikový, jak se ukázalo.
Onen mladík byl (možná ještě je) o hlavu větší než já. Už jsem se smířil s tím, že se svou stosedmdesátkou výškou, patřím mezi nejmenší muže v Evropě. Můj jmenovec Horst s postavou jako skříň, se také tak přemisťoval. Byl si vědom svých tělesných předností. Na můj vkus byl (možná také ještě je) na jeho krku zbytečně moc hezký ksicht. Horší ale bylo, nedalo se s ním – skoro vůbec – debatovat. Z němého je možná lehčí dostat slovo. Omezoval se jen na, ano a ne. Možná kdybych býval uměl aspoň základy rumunštiny, kdoví, jestli by to bylo lepší. Každý na jazyky není, já také ne. Tak jsme se němčinou bavili jako hotentoti. Možná jsem mu také křivdil, mohl být skromný, a ne takový VEJTAHA jako já. V každém případě jsem ho naučil říkat česky NAZDAR a AHOJ. Vole jsem k tomu nepřidával, na tak dlouhé vysvětlování jsem neměl chuť.
Když jsme zase jednou seděli proti sobě (chodil za mnou i když Petra ještě byla v práci) v neživé debatě, chytil mě za ruku, zvedl mi ji i se svou do vzduchu, takže se nám lokte zaryly do desky stolu. Jmenovec mě bez jediného slova, takto vyzval k souboji na páku. No nazdar, cítil jsem, že je zle. Teď budu muset reprezentovat rodinu, aniž mi bude moci někdo pomoct.
Náš boj začal, cítil jsem, že ta skříň sílu má a bere to vážně. Tady mi nemohl pomoct ani svatý Nepomuk (jak jsem přišel na toho, nevím), vymyslel jsem proto trik. Při našem zápolení jsem začal vyprávět blbé vtipy, aby jim i on porozuměl. Díval jsem se při tom jmenovci zblízka upřeně do jeho rumunských očí.
Bránil se smíchu tak vehementně, že mu to zřejmě ubralo sílu. Po pěti minutách jsme byli oba v ksichtech jako krocani a nechali to být nerozhodně. Byl to jeden z mých životních úspěchů, co na tom, že neférově. Chtěl bych ho vidět se sbíječkou v ruce od rána do večera.
Po příchodu Petry a jejím vylízání všech talířu, poprosila, jestli bych s ní nezajel na autocvičiště, osvěžit si a zdokonalit si jízdu v autě. Teorii že má v pohodě ale nechce za volantem vypadat jako nemehlo.
V mém jmenovci se ozvala mužská ješitnost, když viděl, s jakou vervou se Petra chystala na řidičák. Hodlal si ho také udělat. Měla by to prý pro něj být hračka. V Rumunsku ho otec už v šesti letech pouštěl za volant.
Když na autocvičišti viděl, jak to Petře jde, poprosil, že by si to chtěl také osvěžit. Já, pitomec dobrák, na to nalétl jako medvěd na med. Jak jsem toho litoval. Ten jejich rumunský náklaďák měl zřejmě automatickou převodovku. Jmenovec vyšlápl spojku jen k zařazení jedničky. Poté se snažil tam kvalty rvát bez jejího vyšlapování. Zuby v převodovce kvílely a o mě se pokoušel můj první infarkt v životě.
Petra na mě poznala, že by mohla přijí o tátu a jmenovce sama od volantu vyhodila. Já si utíral pot z čela a jazykem kontroloval, jestli jsem si při skřípání zubů některý nevylomil. Také jsem doufal, že i ty zoubky v převodové skříni zůstaly v původním stavu.
Trenažéry se v Německu v té době (možná ani dnes) nepoužívaly. Také adepti na průkaz motocyklový, za sebou na mašině neměli sedět instruktora. Ten je v bezpečné vzdálenosti navigoval ze zadu z autoškoláckého auta. Vzpomínám na ty pády motocyklů v zimním období v Československu, kdy se žák svorně s učitelem jízdy váleli vedle sebe na náledí.
Jmenovce bude muset Petra zasvěcovat teoreticky sama, já na to nemám uzpůsobenou nervovou soustavu.
V Československu o technice v autě věděl každý blbec tolik, co automechanici. Německý řidíč neví, jaký tlak mají mít jeho pneumatiky, ani nemá potuchy, jaké oleje se v jeho voze nacházejí, kde se nacházejí pojistky a jak vyměnit žárovku. Teď píši o tehdejší době, u současných moderních aut, s tím má problémy i automechanik, který není vybaven speciálním nářadím. Tímto končím, i když to pointu nemá. Nikdy ale za volant svého miláčka nepouštějte kdekoho. Ať si huntujou auťáky autoškol a později svoje vlastní.
A hlavně si ušetříte i ten poslední nerv.
