Můj kamarád Estonec

V norimberském Metru (Makro) jsme spolu pracovali v oddělení s autopříslušenstvím, nářadím, stavebninami, jízdními koly a dalším. Stali jsme se kamarády a vzájemně se 

navštěvovali. Hned na začátku při příchodu k nim, mě překvapila ve dveřích jeho žena zpěvem v češtině: „Měla ráda chlapečka s bílou čepicí, z chlapečka se vyklubal statný námořník…“ víc si nepamatovala a její zpěv zněl malinko pochroumanou češtinou.

Tak jsem se dozvěděl, že jako dítě bydlela s mámou nějakou dobu v Kutné Hoře u českého táty. Na toho máma narazila před válkou v Tallinnu. Do Estonska se máma dostala s německou rodinou před druhou světovou, kvůli nedostatku práce v Německu.

Po válce se Peterova žena s mámou vrátila z Kutné Hory do Estonska, když to prý s českým tátou začalo HAPROVAT.

Oba, Peter a Diana, se seznámili v Estonsku. Nemají rádi ruštinu, která jim byla po válce vnucená, když se v Estonsku usídlili Rusové. Ti měli svá ghetta a Estonci s nimi nepekli, i když patřili pod Sovětský svaz.

Při okupaci Estonska Němci, zůstala Estoncům znalost němčiny. Když poté Němce nahradili Rusové, byl jim vnucen také jejich jazyk.

Peter si za Sovětů udělal večerní automobilovou průmyslovku.

1982 se jim povedlo vysídlit k Němcům jako celá rodina. Dcera Jana (1967) a syn Gert (1979), už budou možná časem mluvit pouze německy. Německo, chudé na rodiny s dětmi, si tímto způsobem mazaně vylepšuje snižující se stav vlastního obyvatelstva.

Estonština je blíže k finštině, proto jsem pochopil, proč můj kamarád a jeho žena nemají v oblibě ruštinu.