Přeskoky a přemístění se do Liberce

Po skoku z páté do sedmé třídy (vlivem německé národnosti se zpozdil můj příchod do školy. Počítalo se s našim odsunutím) jsem byl už v sedmé ve věku kdy se chodí do učení nebo studuje dál. Jelikož mi máma vyprávěla, že táta byl

automechanik i jezdil s náklaďáky a měl motorku s lodičkou, ve které prý máma zažila chvilky hrůzy. I já chtěl být automechanikem. Ta místa byla tenkrát hodně žádaná, většina kluků se chtěla špinavýma rukama hrabat v autech. Volno bylo jen místo v oboru autoelektrikář.

To mi nic neříkalo, jen jsem si všiml, že auta svítí a tam bude asi potřeba vyměňovat prasklé žárovky. Přijímací zkoušku jsem s odřenými zády udělal. V matice mi scházela osmá třída, tak jsem se u toho zapotil. U komise se divili, že mám jen sedmou třídu a kroutili hlavou, jestli učiliště vůbec zvládnu. „Hele, podívej, dyť je to sportovec, ten to zvládne,“ vypustil jeden z komise. A tak jsem měl nastoupit do odborného učiliště v Liberci.

Celou cestu vlakem jsem měl hlavu vystrčenou z okna, špatně se mi dělalo nejen v autobusu. A to jsem měl rád auta. Také na kolotočích mi nebylo nějak dobře, houpačky mi nevadily, ty bych strhal a točil se dokola. Ale točení do kruhu mi zvedalo žaludek. Samozřejmě jsem to skrýval, takový rváč a při tom taková bábovka.

V internátě jsem dostal pokoj s Lojzou Hlaváčkem z Chebu, Herbertem Zensem z Březové u Sokolova a Geroldem Mikešem ze Sokolova. Neznali jsme se. Ostatní z celých Čech a Moravy, byli na pokojích v hojném množství, někdy i po dvanácti. Bylo nás osmnáct autoelektrikářů a stovka automechaniků. Oni byli ŠMÍRÁCI a my DRÁTENÍCI. Bydleli jsme z části v dřevěných baráčkách a zbytek ve zděné budově.

Hodně mě potěšilo, když nás při vítání informovali, že na prvním místě budeme chodit na teorii na druhý konec města, kde je škola a na praxi na jiném konci do dílen. Ale abychom nezakrněli, tak po škole se budeme řádně hýbat, že u nich existuje fotbalové mužstvo na vysoké úrovni, hokejové se bude zakládat a volejbalové je v plném proudu.

Spokojené zabučení z řad učedníků se ozvalo po oznámení, že v učilišti jsou autoelektrikářky druhým rokem. Nespokojené bučení se naopak ozvalo po oznámení, děvčata že jsou v internátu v jiné části města, a to pro nás bude tajemstvím kde se to nalézá.

Po našem odchodu do školy nebo do dílen, chodil vychovatel a dozorčí kontrolovat úklid na pokojích a hodnotit to. Náš pokoj měl výhodu, že jsme byli jen čtyři a s Mikeše, který dostal přezdívku Miška, se vyklubal kluk s ženskými vlohy. Úklid a pořádek byl jeho koníčkem, a dokonce nám i žehlil. Pořád jsme proto vyhrávali. Miška měl nevýhodu ale v tom, že jeho tělo mělo i ženské tvary a docela hezké náznaky prsou. Později se k nám chodili po večerce ukájet někteří z jiných pokojů, vrhali se na Mišku a řádně ho prohnětávali. Udělali jsme tomu konec tím, že jsme po večerce stáli u dveří s vědry vody a chtivé puberťáky polévali už v zárodku ještě na chodbě, abychom v pokoji neměli vodu.

Jen z dozorců na střídání byl sympatický, tenkrát už pro nás děda. Pan krčmář nás při službě ráno budil rozhlasem milými slovy: „Vy holoto líná, koukejte vylézt z pelechu a nastoupit na dvůr na rozcvičku, slunce už vám svítí na zadky.“ I když slunce ještě nesvítilo, bylo to hezké buzení. Při rozcvičce na dvoře před internátní budovou, stál děda na jejím nejvyšším schodu a určoval každou chvíli jiného před cvičitele z našich řad. Jelikož si časem pamatoval naše jména, komentoval jmenovitě ty, kteří se ještě zcela neprobudili, aby otevřeli kukadla a přestali zívat, jinak že budou bez snídaně.

Naše umyvárna měla dlouhé žlaby, vedle nich sprchy a za rohem množství záchodů. Tam bylo po rozcvičce hodně veselo do doby, než děda svolával rozhlasem ke snídani.

Po snídani byl vždy nástup na dvoře k odchodu do školy a do zaměstnání. „A teď už mi zmizte z očí a dávejte pozor ať vás něco nepřejede! Ve škole a v dílně nechrápejte, abyste se něco naučili a vrátili se chytřejší, než jste odešli…“ 

Po skupinkách jsme vyráželi do libereckých ulic.

Nás DRÁTENÍKŮ bylo osmnáct. když přišel fotograf sedm z nás bylo na žňové brigádě.

Zleva stojí: Zdeněk Kefurt /Nové Hamry. Přezdívka Profesor (pomalu a věcně mluvil). Karel Klimeš/Plzeň (srandista). Honza Procházka/KV (Prochor. Antisportovec, ale náš velký fanoušek). Vlastimil Šlouf/Plzeň (Spiťar. Už tenkrát lemtal rád pivo). Herbert Zens/Březová u Sokolova (Pyžamo. Jako jediný v intru nosil pyžama). Franta Trousil/Žatec (Anténa. Byl z nás největší). Gerold Mikeš/Sokolov (Miška. Měl svůdné tělo jako žena). Licek/Děčín (Šprt. Antisportovec zahrabán v knihách). Žán Koňas/Liberec (antisportovec a poloviční Angličan). Dole: Krofta/Plzeň (Chechta. Neustále se tlemil nahlas). Učitel/Liberec. Alois Hlaváček/Kynšperk n. Ohří (Baletka. Chodil jako baletka).Na stole: Zapalovací cívka, rozdělovač, dynamo. A já myslel, že auto má jen žárovky.

Stojí: Franta Trousil - Anténa. Vlasta Šlouf - Spiťar (+). Honza Procházka - Prochor. Herbert Zens - Pyžamo (+). Gerold Mikeš - Miška. V podřepu: Lojza Hlaváček - Baletka. Horst - Kocour. Od roku 1999 jsme se jednou ročně scházeli na různých místech republiky. A to do roku 2019. Ostaní DRÁTENÍKY se mi nepodařilo vyštrachat ani přes internet. Z těchto na fotografii mám internet jen já, jsou to staří dědkové. Ani mobily nemají. Jen chvíli po revoluci pevné linky. Tu si ponechal jen Prochor a Pyžamo, tomu ale do NEBE nevoláme. Miška i kdyby telefon měl, neslyšel by nás -  je hluchý. 

Mně se divili, že jsem z Německa dokázal dát dohromady aspoň tohle seskupení. Kluci, co ještě žijete, ozvěte se! Ať vám to umožní děti nebo vnoučata. 

Těm, co už emigrovali do NEBE, držte nám místo, my ale pospíchat nehodláme, je nám tady FAJN!