Tři kamarádi až do smrti - vychutnávejte život dokud jste toho schopni

Kluci, poslední dobou si na nás ta zubatá nějak často brousí kosu. Asi se jí nelíbí, že jsme tu ještě, i když plno našich i daleko mladších kamarádů už si přivlastnila. Však ona si na nás bude i nadála vylamovat zuby!

 Vy dva, tento článek věnuji vám, abych do vašich žil napumpoval novou chuť k boji do posledního dechu.

Netuším, jestli existuje takové pevné přátelství také mezi ženami? My tří jsme na sebe narazili na vojně ve Znojmě (1958 – 60) u tankového praporu. Harry od Teplic, Mirek a já ze Sokolova. Ač ze stejného města, neznali jsme se.

Harry nabíječ v tanku, Mirek střelec a v nouzi i řidič, já tankový mechanik a zdrojař, starající se také o nabíjení akumulátorů. Naše válčení jsem popsal v jedné ze svých knih (Ruksak, legrace, erotika a smrt). Ti dva, přeborníci v likvidaci piv i tvrdšího a hlavně cigaret, nedokázali tyto záliby naučit také mně. Jeden půllitr mi vystačil v restauraci U Jablíčka vedle tankoparku, zatím co k nim se obsluha dost naběhala.

Jednou se jim podařilo, vyhecovat mě, vypít na ex pět půllitrů. Zvládl jsem to, ale odradilo v tom najít zálibu. Jinak jsme si v mnohém hodně rozuměli. Malý žold neumožňoval to provozovat často. K dobru nám přišla stovka, poslaná měsíčně na mé jméno mou maminkou. Z Jablíčka jsme se vraceli přes celé Znojmo do kasáren každý s velkou okurkou. Za korunu byla možnost ji vylovit ze sudu v hospodě.

Lepší časy nám nastaly, když odešli mazáci do civilu a my bažanti přišli na jejich místo. Našemu trojlístku nevyhovovali legální vycházky na vycházkovou knížku, kdy byl nutný návrat do 22 hodin. Opouštěli jsme skoro každý den ilegálně přes vysokou zeď naše dočasné bydliště.

Při posezení v různých nenápadných hospůdkách nás Moravané překvapovali pozváním k jejich stolu a pohoštěním tekutým i večeří. Také nás zvali do vinných sklípků, takže jsme se přes vysokou zeď vraceli často obtížně. V kasárnách jsme museli být před příchodem důstojníků. Nejlepší bylo se rovnou připojit na ranní rozcvičku a poté nepropást nástup ke snídani, aby někoho nenapadlo nás bonznout.

Jako bažantům nám dělali vojnu hlavně mazáci, lampasáci jen občas. My jsme od svých bažantů nevyžadovali předepsané vykání, pokud nebyl na blízku důstojník, ani jsme zelenáče nešikanovali. Asi jsme byli vojáci na baterky, ani jeden z nás tří nedostal frčku, když začalo povyšování i když jsem ve své funkci měl plánovanou hodnost staršiny. Něco se tušilo o naší zábavě a  vědělo o nesympatii k té tehdy jediné straně.

Jednou jsme v hospodě pozorovali naproti u stolu asi pětatřicetiletého muže. Mirek byl zrovna vypustit vodu a my dva s Harrym přísahali, že se v pětatřiceti zastřelíme. Být tak staří být nechceme. Často jsme na tuto přísahu vzpomínali ve zralém věku, a že jsme vlastně křivopřísežníci.

Jako ostatní jsme metr nestřihali. Harry nás ale dva měsíce před civilem opustil, podepsal to do ostravských dolů. S Mirkem jsme si vzali náhradníka z bažantů, řidiče pojízdné dílny. Pivo měl také rád, ale přiblížit se k Harrymu nedokázal. Také neměl Harryho klaunské a muzikantské schopnosti. Byl nám sympatický svou podobou s francouzským hercem Yves Montandem, také jsme mu říkali ÝF.

Krátce před civilem poznal Mirek svou Bohunku, říkal jsem jí Japonečka pro její nádech hezké Japonky. Z kasáren za ní utíkal sám. Já si proto našel Moravanku a chodil s ní ze znojemské továrny na obuv po její odpolední směně do jejího deset kilometrů vzdáleného bydliště. Do kasáren jsem se vracel k ránu rovnou do tankoparku. Nikdy jsem nebyl chycen a neměl na sobě ani špetku špeku.

Několik fotek z mladších časů, než začnu dobou přítomnou, tou kritickou...

Mateřské mléko je žádané, má velitelka se nebrání. Vlevo Jodef Havel. Náš spolubojovník a specialista na udržování zbraní v dobrém stavu na obranu před západem, už také není dva roky mezi námi. S Harrym byli nejznámější vojáci u pluku. Harry dokázal seřvat i některé důstojníky. Dokázal nahnat strach i když by ani kuřeti neutrhl křídlo v živém stavu. 

Před deseti lety operovali Mirkovi jednu krkavici. V lednu 2018 jsem dostal od jeho dcery Jany (mám s Janou kontakt přes chytrý mobil i pomoci „mejlů.“) zprávu, taťka že jde do Prahy na operaci druhé krkavice. Následovat budou esemeskové zprávy od Jany, kterou s Harrym známe od narození.

Jana: 24. 1. pojede taťka na operaci krkavice do Prahy.

Ho: přeji úspěch, držím palce, pozdravuj ho (poslal jsem naše společné fotky)!

Jana: děkuji, ráda vyřídím! Bude mít z obrázků radost. Bude vzpomínat.

Jana 28. 1. 18: ahojky, po pátku je po operaci. Vše v pořádku. Ještě je na JIP, ale už dnes ho dají na normální pokoj a v týdnu pustí domů. Volám mu každý den a je v pohodě.

Ho: děkuji, mám radost!

Jana: já také, zase bude v pohodě kouřit, ale hlavně, že všechno dobře dopadlo.

Jana 7. 2.: ahoj, taťka měl asi dnes mozkovou příhodu. Zkolaboval po cestě domů. Do sokolovské nemocnice ho přivezla erzeta. Nemohl mluvit, neví kdo je. Volali mi z nemocnice. Hned jsem tam jela a byla u vyšetření CT. Něco se mu utrhlo a ucpalo cévu. Hned ho odvezli na JIP. Zítra se rozhodne co dál. Když jsem odcházela už trochu mluvil. Dali mu prášky na rozpuštění embolie. Modlím se aby zase bylo všechno v pořádku.

Ho: s Harrym držíme pevně palce! Na vojně nám dělal holiče, udělala z nás chlapáky, my něco vydržíme, musíme tu zůstat v této sestavě do sto dvaceti… Jani, jsi dobrá dcera!

Jana: děkuji! Taťka vzpomíná, když mu ukazuji tebou poslané fotky, kde jste vy tří spolu…

CELÝ ÚNOR JSME S JANOU POKRAČOVALI

Jana: Horste, stav se zhoršil, teď mi volali ze špitálu, začal silně krvácet z konečníku…

Ho: Mirek byl vždycky silný a nezničitelný. Jani, musíme věřit!

Jana: děkuji za podporu, jsem totálně v pr… strašně se bojím. Ráno tam s bráchou pojedu a modlím se ať to táta dá…

Ho: Jani, i ty se drž, Picíci se jen tak nevzdávají…

Ho 8.2.: Jani, něco nového?

Jana: teď v jednu tam jedu. Ráno byl na vyšetření, aby zjistili příčinu krvácení… Dám vědět, budu pozdravovat…

Ho: Jani, s Harrym jsem neustále telefonicky v kontaktu, takže je v obraze…

Jana: děkuji! Horste, teď jsem přijela, pozdravovala jsem, ale byl slabej a je mu špatně. Zdroj krvácení nemohou najít, tak setrvává vážný stav…

Ho: musíme věřit…

Jana: snažím se… neustále ukazuji taťkovi tvoje fotky abych ho napružila… Horste, je strašně vysílenej a nemá zájem o nic. Moje kámoška sestřička mi v noci hlásila, že je to hodně špatný…

Ho: už dokáže mluvit? Vnímá tě? Mluvte na něj hezké věci, že ho s Harrym ještě chceme vidět na chalupě. Doprčic, ještě jsme neskončili!

Jana: snaží se teď zase bojovat, ale zároveň je naštvanej na to, že je tam a leje z něj krev. Stav stále stejný a čekáme že se stane zázrak. Nelituji ho, říkám mu, že mu udělám králíka, knedlíky a zelí, to má rád. Ale je opravdu hodně oslabený a vyčerpaný…

Ho: přece musí zjistit příčinu, ne že kvůli věku se na něj vykašlou, složili přece přísahu…

Jana: zavedli do něj sondy spodem i horem a nenašli nic. Budou prý pokračovat ve vyšetření, jen aby to srdíčko zvládlo… Stále se dívám na jeho fotku, kdy ještě byl zdravej (poslala fotku na které jsou s Mirkem hlavami u sebe)…

Ho: vzkazujeme s Harrym, že ještě pudeme do Jablíčka, Mirek ví co to znamená…

Jana: vyřídím, zítra v jedenáct tam zase jedu. Horste, děkuji za podporu a pozdravuj i Harryho. Dobrou noc, pokusím se usnout, na dnešek jsem nespala…

Ho: dej si frťana…

Jana: dala jsem si trochu vína, musím to dát a být silná! Nevzdávám to!

Ho: správně, buď silná!

            ČAS UBÍHAL

Ho: Jani, něco nového?

Jana: Ano, napíšu za půl hodiny. Nahraj krátký vzkaz, pustím mu to, teď tam jedu…

            TAKÉ JANA MI NAHRÁLA MLUVÍCÍHO MIRKA, JAK MĚ A HARRYHO POZDRAVUJE.  JEHO HLAS BYL HODNĚ SLABÝ. DO TELEFONU JSEM TO PUSTIL I HARRYMU

Ho: Jano, díky, slyším, že je na dobré cestě, zase bude hoblovat dřevo v té své dílně a vyrábět nábytek. Mám velkou radost, až mi vytryskly slzy. Nadále držím palce, ať vyskočí z postele, aby mi neochrnuly! Rád jsem slyšel vaše hlasy a ten zázrak. To ředění krve to mohlo způsobovat. Mám vás rád!

Jana: dneska jsem vám podpořila německou ekonomiku a za nákup tam nechala 150 evropáku. Vracím se z Německa v noci. Ráno jedu za taťkou a chci odchytit doktora, dneska jsem ho nezastihla… Hezký víkend a opatruj se!

Ho: díky za posílení ekonomiky a přeji klidné spaní, když s Mirkem to vypadá dobře…

Jana: díky! Je to asi umělý stav, ale je to jiskra, která přišla včas. Už jsem byla hodně vyčerpaná i já, dnes mě to nakoplo a dodalo trochu naděje…

Ho: musíme dál věřit!

Jana: Teď jsem u taťky, tak se smál, když jsem mu povídala, jak si dopisujeme…

Ho: smích je nejlepší medicína, lechtej ho a Mirek vyskočí z postele jako rybička a bude upalovat domů…

            JANA POSLALA FOTKU, JAK JE U POSTELE MIRKA

Jana: teď ho oholím, aby se ho nemoc lekla…

Ho: pohlaď ho potom za nás s Harrym po oholené tváři…

Jana 11. 2.: Ahoj, taťka je dnes v perfektní formě, má i hezkou barvu a koketuje se sestřičkou. Mám pozdravovat…

            DALŠÍ DEN

Jana: Teď jsem přijela z baráku domů (Mirek po smrti své Bohunky bydlí v baráčku sám), byli jsme to tam poklidit…

Jana 15. 2.: ahoj, taťka je už na normálním pokoji, ale jsou zakázaný návštěvy kvůli chřipce. Dnes mám volat, kdy ho pustí do domácího léčení. Zdá se, že se z toho vykousal. Má trochu výpadky, mozek přece jen utrpěl. Uvidím, co mi dneska řekne doktor, pak ti dám vědět, ahoj!

Ho: díky, nadále držíme palce!

            ČEKÁM NETRPĚLIVĚ NA DALŠÍ ZPRÁVU

Jana: Tak taťku dnes pustili domů. Uložila jsem ho a ráno pojedeme po doktorech a úřadech vyřizovat vše potřebné. Je teď poslušnej a krotkej jak beránek, to není úplně OK…

Ho: doufejme, že ano, zdravíme vás!

Jana 16. 2.: Taťka opět zkolaboval, čekám ve špitále až ho vyšetří. Prý infekce, kapou mu antibiotika…

Ho: asi šel moc brzo na zabacilovanej svět, ale Mirka nějaký bacil nepoloží na lopatky. Pozdravuj!

Jana: děkuji za stálou podporu, pozdrav vyřídím, ale teď jsou ještě stále zakázaný návštěvy…

Jana 17. 2.: Ahoj, tak už jsem vypátrala že je to zánět močáku, jinak prý je zase v dobrém stavu…

Ho: ještě že jen tak, ahoj!

Jana: (opět poslala namluveného Mirka) mám radost, že taťka tak zabojoval. Dnes jsem mluvila s primářem, řekl mi, jak si doktoři vypráví o tom, jak ten osmdesátiletý dědoušek dostal 22 pytlíků krve a přežil. Prý to byl opravdu zázrak. Utekl hrobníkovi z lopaty, tak snad se bude držet…

Ho: je to čertův chlapík, gratulujeme! Teprve jak se budou divit až nám bude 100 a víc!

Jana 4. 3. Ahoj, taťka se zase zhoršil, opět mrtvička a je na JIP…

Ho: Jani, děkuji za zprávu, jsem smutný…

Jana: Horste, teď jsem přišla z JIP. Tentokrát je stav hodně špatný, rozsáhlá mrtvice, ochrnutý na půl těla, nemluví. Je strašné ho vidět jak trpí. Držela jsem ho hodinu za ruku a on jen smutně kouká… strašný!!!

Ho: Hlavně na něj mluv, a žádné smutné věci. Budeme nadále věřit…

Jana: nevzdávám to a věřím. Strašně moc chtěl domů. Už jsem pro něj v pátek jela, ale začal zase být mimo, ať ho tam prý raději nechám na víkend na pozorování. A dnes tak hrozný pohled na nešťastného nemocného tátu, trhá mi to srdce a nemohu nic dělat, je to k vzteku.

Uklízela jsem mu barák, malovali jsme a finišovali, aby do pátku bylo hotovo a najednou se objevil taťka v pyžamu, pantoflích v minus 10 doma u baráku. Šel prý na procházku a chtěl domů. Hned jsem ho odvezla zpět do špitálu, ale byl promrzlý a tušila jsem, že to nebude bez následků. Prostě utekl jako na vojně, ale v jeho stavu to byla sebevražda…

Ho: šílené, jak nám stáří často zatápí a hází klacky pod nohy. Nejhorší je, že se nedá pomoct…

Jana: Je to hodně smutné…

Jana 5. 3.: ahoj, tak jsem dnes mluvila s primářem a stav je horší než jsem myslela. I kdyby se stal zázrak a trochu se taťka zlepšil, už bude odkázaný na 24h. péči. Dvě třetiny mozku jsou postiženy. Slyší když na něj mluvíme, ale mozek neumí zhodnotit co a tak nás nevnímá. Do konce týdne prý bude stav kritický, kdy může dojít ke zhoršení nebo zlepšení, ale ne mozku! Tak se dá říct, že taťka už jen přežívá, což je pro něj i pro nás hodně bolestné…

Ho: DO  PR  DE  LE! Myslím na Mirka a na vás kolem. Ti u postele jsou na tom vždycky hůř, vím z vlastní zkušenosti. Harry vzpomínal, jak jsme tě houpali na kolenou jako malinkou. Sám už teď momentálně špatně chodí, autem nemůže jezdit, má také rakovinu kůže, ale nejhorší je jeho cirhóza jater v posledním stádiu. Možná jsem na tom líp díky tomu, že jsem nekouřil a neholdoval alkoholu. Jedno pivo mi ještě dneska vydrží celý týden… Jani, buď silná, ale plač, to pomáhá… Mirek musel být také silný, když mu byla vzata Bohunka. Ještě den před jejím odchodem jsem s tvou maminkou telefonoval, její hlas nikdy nezapomenu! Byla ještě tak mladá…

Jana: moc děkuji, strýčku Horste a Harry! Jste má rodina i v těchto pro mě tak bolestné chvíli. Zdravím!

Ho: ano, jsme jedna rodina!

Jana: jsem ráda že vás mám!

Ho: hlaď Mirka i za nás!

Jana: budu, stále ho hladím i když to nevnímá…

Harry. Německá máma vzala čtyři své děti a přešla 1945 po válce do záp. Německa. Český otec a tři nejmladší chlapci zůstali na Teplicku. Harry je mezi nimi nejmladší.  Karlsruhe.

Mirek. Druhý nejstarší z pěti dětí. Sokolov.

Já. Nejstarší z pěti dětí. Norimberk u Sokolova.

Harry se starším bratrem dostali 1968 povolení navštívit maminku v Karlsruhe. Bratr se po čtrnácti dnech vrátil, u Němčourů prý nebude. Harry zůstal. Poznal tam svou emigrantku Evu z Litoměřic. Mají spolu syna a dceru. Dokud byli mobilní, tak se na naší české chalupě objevovali na delší dobu každou chvíli. Snad se to zase podaří...

       Náš kamarád Mirek bojuje svůj největší boj. Ten jednou čeká každého...

Přeji vám všem zdraví a štěstí! Vychutnávejte to!

Horst - možná nejstarší bloger