Byl jednou jeden Plzeňan

Už několik let se schází jednou ročně hrstka auto-elektrikářů z libereckého učiliště. Devětatřicátníci, kteří už za sebou mají mezitím různé operace. O těch ale při setkání nemluví.

Mají rádi SRANDU jako za mlada, ti dnešní dědové, z kterých vnoučata udělají co nevidět pradědy.

Tenkrát byli roztroušeni po celých Čechách, ani teď nejsou z jednoho místa. Zatím mají řidičské oprávnění. Umožňuje jim se dopravovat do míst srazu. Jsou tomu tři roky, kdy se jim zalíbilo na naší chaloupce mezi Domažlicemi a Plzní. Sjíždí se k sobotnímu obědu, poté se vyráží do Plzně na Slovany za Vlastou. Jeden z nás. Před pěti lety ho doktoři vylepšili slavíkem do krku.

Zpočátku jsme mu skoro nerozuměli, mluvítkový aparátek nechtěl používat. Teď už svou chrchlavou mluvu vylepšil, je mu rozumět i při telefonování. Také I tři hodiny nás hostí jeho řízná žena a ti co neřídili, ochutnávají Vlastovo oblíbené pitivo různého druhu. Vlasta od dob slavíka nechce nikam z domova, kde si může svobodně odchrchlávat a je hýčkán svou ženou.

Jako každý rok vytáčím číslo jejich pevného telefonu, abych oznámil datum chystané přepadovky. Neznámý mužský hlas, myslím, že jsem si spletl číslo. Buď to brala žena, nebo sám Vlasta. Přesto se ptám: „Je Vlasta doma?“ Ticho. „Jsem Kocour!“

„Vás znám, jsem vnuk…“

„Dej mi dědu k telefonu, prosím!“ Pauza.

„Děda nedávno umřel…“  Teď je zase ticho z mé strany, než ze mě vyjde: „Upřímnou soustrast, a kde máš babičku?“

„Je v práci, bydlím teď u ní, aby nebyla sama…“

„Jak ti říkají a kolik ti je?“

„David, pětadvacet…“

„Máš internet?“

„Doma ano, tady si ho teprve zařídím…“

Dal jsem mu mou mailovou adresu, aby se mi ozval, a také, aby pozdravoval babičku.

Máme se stavět, babička že mu o nás vyprávěla, jak je veselo když se stavíme.

Na našem srazu jsme pak zavzpomínali na Vlastu i na čas v učilišti. Tady je výňatek z mé knihy.

Internátem proběhlo vzrušení, jedeme na Strahov, jé, vy volové, tam bude koček, bylo slyšet.

Tisk o kočkách nepsal, nýbrž že začátek nácviku byl v září 1954 a trval do června 55. Sotva devět měsíců, právě tolik, co člověk potřebuje k zrození. Tohle některým internátníkům nahnalo strach: Čeče, ty vole, to ne! To by byl průšvih!

Tisk: Po Novém roce se jelo na plné obrátky. Nacvičovalo se všude, kde byla dobrá vůle. V dílnách se vyšetřil čas pro fisminutku. Tohle rozčililo Varáka Honzu Procházku.

„Hele, kuci, vy víte o ňáký fisminutce?“

Tisk se jen tak nedal: Následovaly okresní a krajské spartakiády, již zde vystoupilo daleko přes milion cvičenců, před dvěma miliony diváků. Ve všech krajích byly na nejvyšších kopcích zapáleny „spartakiádní ohně.“

„Jo a vopejkaly se tam vuřty a lemtalo pivo,“ zněl na to hlas z internátu.

Také netrvalo dlouho a my stáli na seřadišti, zásluhou zvláštních vlaků, v bílejch trenýrkách s modrejme pruhama na bocích, modrá tílka, v ruce kovové tyče. Naše internátní kočky z celé republiky, měly krátké bílé sukénky (při pohledu na z velké části odhalené nohy se nedalo stát zpříma po celou spartakiádu ani při okresních a krajských kolech. My puberťáci z toho měli hexnšus, o tom ale žádné noviny nepsaly) a halenky, v kterých většinou ani nebyly podprsenky a všechno se to hejbalo a třáslo, fuj tajbl, já zešílím, bylo slyšet z úst mladých mužů. Když si ještě některé stydlivě halily ksichtíky do svejch žlutejch šátků, byla pohroma na krajíčku. Plzeňský Vlasta Šlouf vymyslel fintu, přivázat si ke stehnu toho zvědavě čumícího nezbedu.

Žatečák Franta Trousil řval, že ho bolí zub jako prase. Plzeňák Jaroslav Klimeš se začal tlačit mezi mořem cvičenců, směr pojízdná ambulance, aby kamarádovi udělal termín u zubaře. Někdy tento plzeňský rodák zadrhával, dnes při pohledu na ty metráky odhaleného lidského masa ze sebe nevydal ani hlásku a už seděl v zubařském křesle a bruska s vrtačkou se daly do boje s objeveným kazem. Tyto zvuky přivedly Plzeňáka na jinou kolej a on byl konečně schopen vyřknout, že zub bolí kamaráda, jestli sem může přijít on. Spolu si pak ti dva určitou dobu drželi svorně své tváře.

Plno internátnímu se proklínalo, že si nenasadili již na okresních a krajských spartakiádách osvědčený tlumicí patent do nohaviček u trenýrek, neboť krev ze vzrušení se nedrala pouze do hlavy. Tlampače řvaly: Nová směna nastupuje, a 47.520 učnic a učňů pracovních záloh se hnalo na strahovský stadion hledat své značky. Z tribun nás doprovázel takový řev, který by nepřehlušily ani kaťuše.

Já jako menší náhrada za většího Lemru byl v trojici se stejně velkým Lojzou Hlaváčkem z Kynšperku u Sokolova a metr osmdesát pět dlouhým Fandou Trojsklem. Dokud dělal na tyči opičárny Franta, bylo vše v ažuru, když ale s Františkem držel na kraji tyč někdo z nás dvou, jezdil Lojza nebo já po šikmé ploše. Abychom to vylepšili, stál Lojza nebo já na špičkách a Trousil byl v podřepu. Já z toho důvodu nemám do dneška křečáky na nohou. Chvála spartakiádě!

Ten den bylo 24.6. Cesta tramvají do Šárky, kde nás ubytovali, byla veselá. Každý se ukazoval pouze z té hezčí stránky, každý na každého byl hodný a zdvořilý, hlavně chlapečkové na holčičky.

26. 6. 1955 už stála naše nová směna opět na seřadišti o dnech žactva a dorostu. Pojednou slyším kluky z intru v tom davu řvát mé jméno. Našli jsme se, s sebou táhli neznámého člověka a ukázali na mě.

„To jen on, ten Němec!“ Asi mě zastřelej, pomyslel jsem, ale zbraň jsem měl jen v podobě tužky. Vlídně mě pozdravil.

„Hledám německého cvičence.“ Teď jsem zase myslel, že chce něco přeložit, a bránil jsem se: „Já ale pořádně německy neumím, jen egerlandsky…“ „Ne, nepotřebuji překládat, jsem redaktor z novin, chci se tě jen zeptat, odkud se ti Praha zdá nejhezčí…“

Jelikož jsem ji zatím jen viděl z oken veřejných dopravních prostředků, hlesnul jsem:

„Z tramvaje!“

Druhý den jsme s klukama četli ve „Večerní Praze.“

Očima mladého Němce, Horsta Haslbauera, je prý Praha nejhezčí při pohledu z Petřína.

Také jsme se v tisku dočetli: Pohledy do hlediště. Žiji v té matičce naší stověžaté přes sedmdesát roků, ale řeknu vám, takovou nádheru jsem ještě neviděla. Jaká je ta mládež pěkná, ta síla mladých těl, jak byli všichni veselí, statní a čistě oblečení. Když děvčata začala tančit, to mně stoupalo až k srdci (nám klukům to také stoupalo). Pozdravujte je všechny od staré baby (dnes jsme my ještě starší) a řekněte, že jsem z nich měla radost. Nádherné to bylo! Řekněte jim také, že nic tak krásného jsem za celý život neviděla.

Karolina Hájková.

Pražan Jirka Cakl vystřelil vzdušnou odpověď: „To bys koukala, jak mám od věčného sezení špinavý trenýrky…“

Pod tím byl sloupek, kde svůj dojem líčil uruguayský spisovatel profesor pedagogiky, Jesualdo Sosa. Prožili jsme vrchol pohnutí a dojmu. Vlna štěstí nás zaplavila velikou nadějí. Tušíme osud nového světa. Víme, že všechno toto mládí má konečně slovo. A věříme neotřeseně v jeho moc i jeho vítězství.

S profesorem Sosou jsme do jednoho byli zajedno, ale tlampače už dávaly povel ke startu. My vpředu jsme při vpuštění branou borců na stadion museli hnát tryskem na druhý konec stadionu na své značky, aby nástup byl bleskový. Ti vzadu mohli jít jen rychlejším krokem, neboť jejich značky byly hned na začátku plochy stadionu.

Hlediště burácelo, že bejt staršího věku, určitě bych dostal infarkt. Amplion zařval: „To, co vidíte na zelenavé ploše Strahova, je záloha dělnické třídy. Při jejich prvním cvičení jsme viděli kouzelnou paletu barev, krásu a ladnost pohybu, které nás znovu a znovu uchvacovaly v hledišti. Přátelé, máme se opět na co těšit.“ Tlampač konečně zmlkl a my začali cvičit podle naší hudby. Večerní Praha psala po našem prvním vystoupení:

„Nová směna nastupuje na stadion a diváci jsou již uchváceni odvážným řešením příchodu tak početného pole cvičenců. Lehký krok, rytmus paží, modrá a bílá barva úborů a hudba kreslící neviditelnou rukou kontury stále se měnícího obrazu. Slza se dere do oka dojetím nad monumentální krásou masových cvičení.“

My, cvičenci v akci, jsme si neuměli představit, co poskytujeme hledišti. Nikdo z nás neviděl žádné vystoupení těch druhých, místo pro nás bylo pouze na seřadišti a na stadionu. Já osobně jsem si myslel, že to hlediště tím burácením při změnách barevného obrazce přehání. Až mi později přišla poštou objednaná kniha „PRVNÍ CELOSTÁTNÍ SPARTAKIÁDA“ od Viléma Muchy, jsem pochopil extází záchvaty diváků, a to jsem viděl pouze nehýbající se obrázky. Teprve při zhlédnutí spartakiády v kině jsem také pochopil burácení diváků. Vystoupení pracovních záloh mělo takový úspěch, že nás povolali do Prahy i na dny dospělých, kde jsme 2., 3. a 4. července opět rozburáceli hlediště. Tentokrát s námi triumfovali i vojáci se svými kládami. Cvičilo jich na stadionu 5120 a s sebou si přinesli 640 žlutých klád. A co tisk?

Všichni účastníci, domácí i zahraniční, se shodovali v tom, že nejen Praha, ale ani jiné město na světě nevidělo tak nádhernou, dosud nepředstavitelnou tělovýchovnou slavnost, tak rozsáhlou a rozmanitou, složitou, ukázněnou, barvitou a jednotnou, jako byla PRVNÍ CELOSTÁTNÍ SPARTAKIÁDA, dosvědčují to i hosté ze 42 zemí světa.

A my z toho měli opálený čumáky, paže a nohy od spodního okraje trenýrek po vrchní okraj ponožek.

V úvodu již zmíněné knihy o 1. C. S. nám internátníkům pokládá soudružka Marie Majerová (proč se nepsala Mayer nebo Maier?) tuto otázku:

Ach, vy bílí andílkové pracovních záloh! Víte vy, v čem jsme my cvičili, děti své doby?

Národní umělkyni samozřejmě žádný z nás nedokázal odpovědět.

Pokud se objeví fotografie.

Stojící zleva: František Trousil (Žatec) s přezdívkou Anténa. Tenkrát byl se svou výškou 185 čahounem,

Vlasta Šlouf (Plzeň) majitel slavíka a milovník piva,

Jan Procházka (KV), německá máma a český otec,

Herbert Zens (Březová u Sokolova) ryzí Němec s přezdívkou Pyžamo (jako jediný v učilišti ho nosil),

Gerold Mikeš zvaný Miška (Sokolov). Máma Němka a otec Čech.

V podřepu:

Alois Hlaváček (Cheb) zvaný Baletka pro svou ladnou chůzi a ladným zacházením s míčem při fotbale,

Vedle Lojzy rváč proti své vůli. Němec jako poleno maskující se přezdívkou Kocour.

Snímek je z roku 2014 u Šloufů.

Dnes už jsme opět starší a bachratější.

Nás osmnáct autoelektrikářů patřilo v učilišti, mezi devadesáti učni na automechaniky, mezi sportovní elitu. Kopaná, lední hokej, volejbal a lehká atletika. Já jediný chodil v Liberci mezi boxery, abych se jako menší (170) ubránil více rostlým machrům.

Dědci, musíme ještě vydržet mnoho let, ještě bude veselo na té planetě...