Nitro v Quelle hodně po půlnoci. Kip mi prozrazuje různé (R 103)

Už tu byl čas k další obchůzce. Zpozoroval jsem jednu dvojici s oním starým vlčákem, který jim měl být pomocníkem a postrachem pro zloděje.

WACHLAJTR  nám dvěma tentokrát přidělil budovu. V Německu označovaná jako Bau. Tak říkají i vězení. Až uvnitř mi bylo jasné, když se ozvalo Bau, proč si Kip nešťastně odfrkl. Každému nám přibyla obrovská svítilna k již popsaným pomůckám předtím.

Teď tím plazivým krokem přecházíme silnici, procházíme vrátnicí, v které se vystřídali zrovna dva kolegové. Ten nový nám tlačítkem dal do pohybu velkou kovovou železnou bránu, a my měli přístup do těch vysokých a dlouhých budov, které se rozlišují od jedničky výše. Budov je několik a každá má více poschodí.

V kratším termínu se budova musí absolvovat buď ze shora nebo ze spodu do půlky. V delším termínu od shora až do sklepa anebo také obráceně. Každé poschodí se musí projít křížem krážem tím stylem, aby se mohlo v předepsaném pořadí značkovat u někdy velice rafinovaně schovaných píchacích kontrolních hodin. A to zase klíčem do onoho kulatého s tachografem zaplombovaným uvnitř.

Všude dopravní pasy, nyní po skončení odpolední směny a zavření obchodu jsou v klidu. Naše povinnost je také všude pozhasínat, najít vypinače není jednoduché, jsou ukryty za těžce přístupnými rohy v kamrlíkách (to budou správně česky komory) a kancelářích. Některý vypinač na štěstí sfoukl celou dlouhou větev zářivek. Těch dveří a vrat co se musí zavírat je nespočet, z bezpečnostních důvodu nesmí být otevřené, aby při požáru průvan nemohl krmit plameny. Po tmě pak běháme, no běháme, jen s kapesní svítilnou. To také nedělá hledání píchacích hodin lehké, tedy mně. Kip už to ví poslepu. Kontrolovat v umyvárnách zavření kohoutků, slídit po prázdných obalech od zboží, které buď někdo někomu vyhodil z okna, nebo si nesl sám v tašce domů i přes kontrolu u východu. U průjezdních nákladních výtahů se jedny dveře otvírají, aby případný zloděj v něm nemohl dopravovat kradené zboží.

Chodíme dokola i křížem krážem, už nemám přehled, kde se nalézám. Kip mě uklidňuje, tak že se vede všem začátečníkům, prý to bude trvat aspoň tři měsíce. Nejdůležitější zase je, abych si pamatoval, kde jsou uschovány píchací hodiny. Také je průšvih nezhasnutě světlo a nezavřené dveře. WACHLAJTR má ze své místnosti dalekohledem přehled, pokud jde o celou zadní část budov. Týká se vnitřku i vnějšku.

Kip už držel svou svlečenou bundu v ruce, já ho následoval. Tentokrát jsem se v potu perlil také. Přes den praží slunce do četných oken, akumuluje v budově takové teplo, že moc neschází, aby cigareta chytla bez zápalky. Myslím tu v kapse, všude je kouření zakázané až na prostor v jídelně. Většina oken je zabudována na pevno, aby nelákaly k vyhazování zboží k čekajícím komplicům venku. Překvapilo mě, že se v Německu tak krade. Okna, která otevřít jdou, také otevřená jsou a k naší povinnosti patří je zavírat. Měl jsem obavu, abychom v té čím dál větší výhni nelekli. Kip mi prozrazuje, když v tenhle čas dostane vnitřek budovy, už při příchodu z venku kontroluje, která okna jsou otevřená. Dá se tím ušetřit plno kroků uvnitř. Já mám tak zamotanou hlavu, že o tomhle jeho systému nemohu zatím ani snít. Musím se spokojit tím, že po vyhlédnutí z některého okna poznám věž s hasičárnou a strážnicí nebo jiným vidím stanici metra (U-Bahn) anebo dalším oknem vidím norimberský hrad.

Kip mě vyvádí nějakými dveřmi do jakéhosi dvora. Tam si zapaluje cigaretu a k mému úžasu začíná mluvit. Dovídám se neuvěřitelné:

„Tady už jsme zažili věcí,“ začal chrchlat, „to jsme tady měli jednoho, aby se mu líp chodilo, brával si sem také pohodlné přezůvky. Hned jak někudy vkročil do budovy, přezul se. Boty tam nechal stát a nikdy je sám už nenašel. Jinej se tady ve tmě ztratil a pořád volal vysílačkou WACHLAJTROVI, že nemůže trefit nazpátek. On ani nevěděl kde zrovna je. Dvě hodiny jsme ho ve třech hledali. A zase jinej, ten vkročil prvně potmě sám do budovy a po chvíli se už objevil vyplašený u WACHLAJTRA, že tam vevnitř někdo běhá se zapálenou cigaretou v té tmě a on že ho nemůže chytit. Ten svítící oharek mu neustále uniká.“ Kip si opět zachrchlal, než pokračoval.

„A víš, co z toho nakonec vylezlo? On ten vůl zahlédl z dálky červenou kontrolku od nabíječky baterií pro elektrovozíky. Bál se tam jít blíž a vymyslel si tuhle hovadinu. Měli jsme tady ale i starý bouráky, sloužili v týhle boudě už přes dvacet let. Jeden si usnadňoval práci tím, že tady měl schovaný starý jízdní kolo, s kterým dělal ve tmě, to si představ, objížďky místo těch obchůzek. Copak ve dne bych to chápal, ale v tý tmě mezi těma pasama? Kolo si vozil výtahem z poschodí do poschodí, a jinak, výtahama nesmíme jezdit. Chodí se po schodech. Nebo tě nesmí nikdo čapnoput. To tady byl zase jinej, ten myslel, že na to vyzraje, když ho do budovy nahnali prvně samotného. Natahal si z automatu haldu piv k jedné píchačce, sed si tam na krabici a začal se nalejvat. Každejch patnáct minut si na hodinách píchnul a myslel, blbec, že mu nepříjdou na to, že je to stále u těch samejch hodin. Jo, tady už byli kouskové… NO JO! Ale největší z nich je Berger, ten už rok marodí. Dědek už má taky před důchodem, počkej, ten až zase přijde…,“ i mluvení ho tak namáhá, že si co chvíli utírá pot. „No jo, von už by vlastně měl přít, říká se. Počkej, tomu nebudeš rozumět ani slovo, mluví jako kulomet. Ale sranda s ním je, a vyzná se tady nejvíc. Už je tu taky určitě přes dvacet let… Ty, ten pochází taky tam někde od vás, z těch tvejch míst, No jo, určitě, myslím z Kraslic. No jo, dřív tady byla větší sranda, teď je všechno přísnější, co ochrance šéfujou bejvalí lampasáci. Teď je to tady pomalu jako na vojně, i to pivo nám prej chtějí zakázat pít v pracovní době. A ty hajzlové uvnitř chlastají jak pominutí.“ Tím mínil normální zaměstnance, jak stálé, tak hostující. Hostující vypomáhají jen v největším frmolu, když se blíží Vánoce nebo Velikonoce. V té době lidé na celém světě objednávají nejvíc. V tomto čase do Quelle dojíždí lidé vypomáhat i ze vzdáleností přes sto kilometrů. Hlavně na tu krátkou dobu zaměstnávají tělesně postižené, levnou pracovní sílu. Podnikové autobusy je přivážejí už ráno před šestou hodinou.

Když jsem později v tomhle čase stál u vchodu jako kontrolor a ta horda šmajdajících a obličeji trhajících, se na mě valila, musel jsem se držet, abych neutekl. Někteří za sebou namáhavě táhli některou z nohou, a to ti chudáci museli vydržet dřít celou směnu v tom pekelném horku.

Kip zase jednou řekl, NO JO a típnul zbytek cigarety, a jinými dveřmi jsme zase vpluli do té tmy v budově. Za jeho zády jsem zaslechl jeho stížnost: „Všechny automaty na chlast vyžahnou během pracovní doby, a to si do práce stejně táhnou vlastní špiritusy a z práce pak chodí někteří nameteni jako prasata.“ Mínil tím ty uvnitř pracující, já v životě tedy žádné nametené prase neviděl, leda tak kvičící, když je naposledy honěno na dvorku.

Pokračování bude následovat…